Arwenčiny fantazie

Můj sen, má fantazie, mé království - chci se s tebou o to podělit, pokud máš zájem...

Harry Potter a návrat Jezdců

Kapitola 03 – Věci se dávají do pohybu

Kapitola 03 – Věci se dávají do pohybu

   Už jen čtrnáct dnů a pojede do Bradavic, tyto prázdniny mu neskutečně utekly. Dopis ze školy mu přišel už před týdnem. Ještě nepřemýšlel o tom, jak si zajistí věci do školy. Měl by napsat asi profesorovi Brumbálovi a nějak to vyřešit, a to asi co nejdříve. Ale ne dnes. Opět šel na stavbu, cítil se tu dobře. Fyzická námaha ho uspokojovala a byla tu skvělá parta lidí. S některýma se stal kamarád, sice nemluvil o věcech spojených s kouzelnickým světem, ale ani nemlčel o svém soukromí. Všichni věděli, že jeho příbuzní nejsou zrovna příjemní lidé, přesto se Harry zdál být smířený a v rámci možností i spokojený. Někdy si vyšel s kluky ze stavby ven, tím více se sblížili. Jednoho si oblíbil velice. Byl to Rick. Neměl také zrovna život lehký, a to je snad i spojovalo. Někdy Harrymu přišlo, že si rozumí i beze slov. Bude mu chybět, až bude ve škole. Vyměnili si adresy a věřili, že na sebe nezapomenou. A pokud to bude možné, může Harry příští prázdniny se přidat opět k jejich stavební partě. Je šikovný a pracovitý a to se vždy hodí.
   Plány to byly krásné, ale jak se později ukázalo nereálné. Bylo horko a parný den. Na stavbě všichni kmitali. U oběda se smály a nic nenasvědčovalo tomu, že by to mělo být jinak. Dokonce se domlouvali, že po práci si zajdou na pivo a poklábosí. Harry přemýšlel nad dopisem, který mu ráno poslal Brumbál, prý by bylo dobré, kdyby poslední týden zůstal u Weasleyových a zrovna si s nimi i nakoupil své školní potřeby. Bude muset promluvit s Paulem, jejich mistrem, že tento týden bude končit. Nechtělo se mu, ale chápal, že to tak bude asi lepší. Po obědě se také hned za svým mistrem vydal a dojednali si podmínky a poslední výplatu. Nato se vrátil opět za ostatníma na stavbu, vše šlo jako po drátku. Akorát vezl kolečko s maltou, když se ozval srdceryvný výkřik a rána. Všechno se zastavilo a nastal nepřirozený klid. Harry se konečně probral z letargie a rozběhl se k místu, odkud slyšel výkřik. Pohled, který se mu naskytl, mu sevřel srdce v kleštích. Na zemi ležel Rick v nepřirozené poloze a z koutku úst mu tekla krev, Harry se k němu přiklekl a položil si jeho hlavu do klína. Jeho tvář vzal do dlaní. Rick se na něj díval zamlženýma očima, plnýma bolesti. Jakoby z dálky slyšel Harry houkání sanitky, tušil, že pro Ricka je to pozdě. Koncem svého trika, setřel z úst krev a zadíval se svýma smaragdy do jeho očí. Položil svou levou dlaň na jeho srdce a tichounce zašeptal: „Smrt, není konec, je to jen začátek pro další cestu. Slibuji ti, že vždy budu kráčet s tebou a nikdy na tebe nezapomenu, Ricku.“ A z koutku očí mu sklouzla jedna osamocená slza. Když slza dopadla na Rickovo čelo, ten vydechl naposled. Někdo Harryho odstrčil a sehnul se k mrtvému kamarádovi. Rozehnali je a Ricka odnesli na nosítkách pryč. Harry se bezvědomýma očima díval do dáli. Opět se to stalo, opět mu někdo zemřel v náručí. Opět jemu blízký. Cítil, jak mu někdo položil ruku na rameno a on se probral ze svého zamyšlení a otočil se na toho neznámého, byl to Paul.
   „Je mi to líto, Harry. Vím, že jste spolu kamarádili. Běž domů, tady jsi už zbytečný. V pátek si dojdi pro plat a seber se trochu. Mrzí mě to,“ snažil se jej uklidnit jeho mistr. Harry nepřítomně kývnul a odcházel ze staveniště pryč. Šel bez rozmyslu a zcela mechanicky. Nedíval se napravo ani nalevo, v ten moment mu bylo všechno jedno. V tomto stavu došel až do Zobí ulice, kde jej spatřila hlídka, která měla za to, že je uvnitř domu. Začali na něj mluvit, ale Harry je nevnímal, díval se skrz ně do dálky. Jeho reakce jich zmátla. Dopravili jej do domu a jeden šel o stavu Harryho informovat Brumbála. Také o jeho změně vzhledu.
   Harry zatím zapadl do svého pokoje, vysvlékl se a šel si dát sprchu, vše dělal automaticky a bez života. Opět se oblékl, vzal si černé tričko a černé kalhoty. Vyjadřovali jeho momentální náladu a smutek. Do ruky vzal knihu, kterou si koupil a začal číst.
   Přiletěla Hedvika ze svého výletu, podivila se, co tu její pán už dělá, obyčejně chodil až večer. Měl zvláštní náladu, celý pokoj tím byl prodchnut.
   Ze čtení ho vyrušil, až zvonek u dveří. Zcela mechanicky se vydal otevřít. Za dveřmi stál Paul, podával mu jeho poslední výplatu, podepsal papíry a tiše mu řekl, že za dva dny je pohřeb Ricka. Harry jen přikývl, že rozumí. Na to se rozloučil a vydal se zpět do svého pokoje. Dursleyovi vše tiše pozorovali ze svého pokoje. Neslyšeli, o čem je řeč, ale zasáhla je Harryho nálada. Bez komentáře se vrátili ke svým činnostem a zelenookého kouzelníka nechali na pokoji.
   Hlídka před domem měla o čem přemýšlet, co se to děje? Co se stalo? Kdo byl ten muž? Proč je Harry oblečen do černé? Otázky, na které nikdo odpověď neznal.
   Když se Harry vrátil do pokoje, začal psát dopis. Kde žádal Brumbála, aby si ho někdo vyzvedl ve čtvrtek ve večerních hodinách. Pokud to bude možné. A poslal s tím Hedviku. Opět si sedl na svou postel a vzal knihu, kterou četl. Byla to ta morbidní o Smrti. V této náladě, měl pocit, že se to akorát hodí. Tuto noc nespal, stále jen četl. A začínal věřit, že to co se mu zdálo před několika týdny, nebyl sen.
   Hlídka o něj měla strach, viděla, jak celou noc svítí. I následující den ho nikdo neviděl. A to sledovali ještě bedlivěji, když zjistili, že jim jednou unikl.
   Nastal čtvrtek, den Rickova pohřbu, Harry konečně vylezl ze svého pokoje. Byl oblečen do černých kalhot s černým řemenem. Tmavě zelené, skoro až černé košile, černou vázanku a černé sako. Dursleyovi jej sledovali z oči navrchu hlavy, opustil dům a nevšímal si hemžení hlídky a jejich sledování. Šel tiše dál, až přišel k místnímu hřbitovu. Tam už čekala celá parta ze stavby, tiše se přivítali s Harrym a poplácávali jej po rameni. Harrymu se mžili oči, neprolitýma slzami. Ani jedna však neopustila jeho oční kanálky. Stoupl si do první řady a poslouchal řeč pastora. Nakonec se odebrali k otevřenému hrobu. Harry jako v transu sledoval klesající rakev a srdce mu šíleně bušilo. Je konec, přišlo mu na mysl, když viděl, jak odchází všichni od hrobu. On však zůstával. Přišel k němu Paul a promluvil na něj: „Kdybys něco potřeboval, Harry, dej vědět.“
   „Dobře, já budu v pořádku, jen bych tu chtěl zůstat chvíli sám,“ odpověděl jsem.
   „Opatruj se,“ popřál mi Paul a poklepal mě po rameni a odešel i on. A já zůstal sám nad otevřeným hrobem. Vzpomínal jsem, jak jsem s Rickem seznámil, co jsme spolu zažili a co jsem mu slíbil. Začalo se stmívat a já se musel vrátit k příbuzným, někdo by mě měl přijít vyzvednout. Otočil jsem se a už bez ohlednutí jsem vyšel z bran hřbitova. Vracel jsem se k životu, který jsem miloval, ale i nenáviděl. Po cestě jsem opět potkal své strážce. Bylo mi to jedno. Opět mi něco vytýkali, po pár slovech jsem je přestal poslouchat a šel dál. Nezajímalo mě to, na co mi jsou jejich výčitky a ochrana, když jsem Rickovi pomoci nedokázal. Zavřel jsem se opět ve svém pokoji, převlékl jsem se do džínů a košile opět v černé barvě. Vytáhl kufr a začal se balit. Hedvika mě sledovala zvláštním pohledem. Našel jsem ve skříni svůj zelený plášť a v něm hodinky. To znamená, že bych tu měl mít někde i vejce draka. Začal jsem prohledávat celý pokoj, ano konečně jsem jej našel. Bylo zachumlané u mě v posteli. Opatrně jsem ho vzal do dlani a pohladil jej. Měl jsem potvrzeno, že to žádný sen není a já jsem jezdec. Jezdec Smrti. Mortalitas. Je mi souzeno přinášet smrt a zkázu. Jen Rick to být nemusel, bylo to mnou? Nebo to tak být mělo? Dozvím se někdy pravdu? Vejce jsem opatrně zabalil do toho zeleného pláště a vložil vše zpět do kufru. Nakonec jsem se ještě jednou rozhlédl, jestli jsem nic nezapomněl. Ne nic tu po mě nezůstalo, i knihy jsem nacpal do kufru. Nakonec jsem zaklapl víko a postavil jsem se k oknu. Hleděl jsem do noci a čekal, až mě někdo vyzvedne.
   Netrvalo to dlouho a slyšel jsem zvonek u dveří, vzal jsem své zavazadla: kufr, koště a klec s Hedvikou a vydal se po schodech dolů. K mému překvapení na mě dole nečekal nikdo jiný, než samotný Brumbál.
   „Dobrý večer, profesore Brumbála,“ pozdravil jsem ho slušně.
   „Dobrý večer, Harry. Změnil jsi image?“ zeptal se s jiskérkami v očích a zvědavým pohledem. Na to jsem pokrčil jen rameny. Co na to říct. Bylo to zřejmé na první pohled.
   „Děje se něco, Harry?“ zeptal se zaraženě Brumbál.
   „Ne, mělo by?“ zeptal jsem se vyhýbavě.
   „Hlídka mě informovala, že jsi opustil dvakrát dům svých opatrovníků. To by si neměl, Harry, dělat. Víš, jak je nebezpečná doba pro tebe,“ snažil se vlídně domlouvat Brumbál. Harry opět jen pokrčil rameny, bylo mu to opravdu jedno. Když jeho reakci viděl Brumbál, zamračil se, cítil, že se něco stalo. Ale nemohl přijít na to co. Harry odmítal cokoliv o tom říci. Proto jej vyzval, aby už šli. Doufal, že se svěří alespoň svým přátelům, tak jako měl ve zvyku. Vyšli před dům a Brumbál, řekl Harrymu, aby se jej chytl a nepustil. Ten jen na to kývl a udělal, jak mu bylo řečeno. Objevili se na nějakém náměstí v Londýně. Brumbál mu strčil papírek před oči a řekl mu, aby si jej přečetl a dobře si text zapamatoval. Harry tak bez řečí udělal a jen kývl, že je splněno. Brumbál nechal papír spálit v ruce a vyzval Haryho, aby jej následoval. Harry opět bez řečí vyplnil, co mu profesor řekl. Dostali se před dům, kde chybělo jedno číslo v řadě.
   „Harry, teď mysli na ten text z toho papírku,“ upozornil jej opět Brumbál. Když tak Harry učinil, začal se před ním objevovat dům s chybějícím číslem. Když se obraz před ním ustálil, vydali se oba i s profesorem dovnitř. Po otevření dveří se objevili v tmavé chodbě. Harry, najednou uslyšel smích odněkud. Přišlo mu to protivné, on neměl náladu na smích. Z nějakých dveří vyšel člověk, kterého už dlouho neviděl. Rozešel se k němu. A objal jej.
   „Konečně jsi tady, Harry. Nemohl jsem se dočkat, kdy tě znovu uvidím. A ty sis ani nevzpomněl na mě,“ káral jej Sirius a nemohl se nabažit svého kmotřence. Harry to strpěl a bez hlesu přečkal. Když se Sirius konečně od něj odpoutal a začal si ho prohlížet.
   „Vypadáš opravdu dobře, Harry, ale co ta náhlá změna?“ začal s kladením nových otázek Sirius, a když se zadíval do Harryho očí, trhnul sebou. – „Co se ti stalo? Ublížil ti někdo?“
   „Ne, všechno je v pořádku, něco se ti zdá,“ prohlásil Harry a snažil se chovat normálně.
   „Opravdu? Nezdá se, že by si byl v pořádku. A proč si v černém? Nikdy jsi nechodil po černě, kromě školního hábitu,“ snažil se dopídit pravdy Sirius. Brumbála zajímali Harryho odpovědi, a proto se zdržel v hale.
   „Co se ti nelíbí na černé?“ místo odpovědi reagoval Harry.
   „Chodí v tom Snape a ty jej přeci nemáš taky rád,“ reagoval Sirius.
   „To přeci neznamená, že by v černém oblečení nemohl chodit někdo jiný,“ prohlásil opět Harry a zvedl své věci, které upustil, když jej Sirius začal objímat. Rozhodnutý odejít do pokoje, kde doufal, že nalezne větší klid.

   Z koutu knihovny tuto ceremonii sledovali i jedny černé oči. Musel se ušklíbnout nad tím cirátem, který probíhal v hale. Ale zavšivenec měl pravdu, na Potterovi bylo něco divného. Byl zvědavý, co na to řeknou ostatní. Jeho vzhled jej nepřekvapil, viděli se v tom meziprostoru, či kde to byli. Rozhovor pokračoval a on se pobaveně zašklebil, když slyšel Potterovu reakci na černý oděv. Přesto všechno to bylo divné. Opravdu se muselo něco stát. Najednou se Potter sehnul, vzal své věci a šel nahoru. Bylo vidět, jak se mu pod košilí rýsují svaly. Kde je vzal a co dělal celé prázdniny, to otázka. Vždy chtěl vypadnout od svých příbuzných a letos skoro prosil, aby tam směl zůstat. Divné, opravdu divné.


   Harry mezitím vyšel do patra. Nevšímal si nechápavých a zaražených pohledů. Zalezl do jednoho z volných pokojů. Byl malý, ale to mu nevadilo. Hlavně, že bude sám. Zamkl za sebou dveře, své věci nechal hned za nimi, jen Hedviku pustil z klece, která mu poděkovala zahoukáním. Postavil se k oknu a zíral ven. Jeho život se obrátil opět vzhůru nohama. Chyběl mu Rick a jeho smích, který už nikdy více neuslyší. Je to jen tři dny, co odešel a jemu to přijde, jako by to byly roky. Slyšel, jak někdo bere za kliku, přesto nereagoval a zůstal stát u okna. Slyšel opatrné ťukání a špitání, ani toho neobměkčilo, aby otevřel. Zůstával stále v té samé poloze, jako když vstoupil do pokoje. Brzy je to přestalo bavit a odešli od jeho dveří pryč. Po nějaké době, kdy přestal vnímat čas, uslyšel opět před svým pokojem kroky, někdo opatrně zaťukal a ozval se mírný hlas paní Weasleyové: „Harry, drahoušku, už je večeře, měl by ses jít najíst.“ I když jsem neměl hlad, nechtěl jsem vzbuzovat více pozornosti, než se už stalo. Proto jsem jí odpověděl: „Za chvíli jsem dole, paní Weasleyová.“ S tím se asi spokojilo, protože bylo slyšet její kroky, jak se vzdalují. Povzdechl jsem si a vydal se ke dveřím. Koště jsem opřel do rohu a kufr položil na postel. Nakonec jsem dveře odemkl a vyšel jsem z pokoje. Na schodech jsem se setkal s Ginny, která na mě hleděla vykulenýma očima. Jen jsem jí kývl na pozdrav a pokračoval jsem dále dolů a po čichu, až jsem narazil na kuchyň. 
   Když jsem vstoupil dovnitř, upřeli se na mě zraky všech, co tam seděli. Zběžným pohledem jsem zjistil, kdo tu vlastně sedí, trochu mě překvapila jen přítomnost Snapea a Malfoye mladšího. Přesto jsem nedal na sobě nic znát a sedl si na jedno prázdné místo. Paní Weasleyová hned přede mě postavila talíř s jídlem a já jsem se v tom začal nimrat. Cítil jsem pohledy všech na sobě, ale svůj zrak jsem od jídla nezvedl. Za mnou přišla ještě Ginny a Hermiona. Ron už zde seděl. Vypadalo to, že už jsou tu všichni, co tu měli být. Hovor u jídla byl o všem možném, ale já se nezapojoval, i když mí přátelé se snažili mě do něj vtáhnout. Nakonec to vzdali, když viděli, že nijak nereaguji. Vcelku příjemnou atmosféru narušila až paní Weasleyová, svým dotazem: „Harry, co kdybychom oslavili tvé narozeniny, když jsi nakonec dorazil? Mohu ti upéct dort a dodatečně to oslavíme?“ Na to jsem zvedl od svého jídla pohled a zadíval se na ni. Všichni zpozorněli a upřeli na nás dva své pohledy. V kuchyni bylo ticho jako v kostele a čekalo se na mou reakci. Periferním viděním se viděl, jak se Snape zašklebil, ale bylo mi to jedno. Nakonec jsem promluvil a tím všechny překvapil: „Ne,“ můj ledový hlas rezonoval ještě dlouho v nastalém tichu. Nakonec jsem odsunul talíř a zvedl se ze svého místa. „Děkuji za večeři, ale nemám hlad. Omluvte mě,“ a odkráčel jsem k podivu všech pryč z kuchyně. V zádech jsem cítil Snapeův pohled. Ale já se neohlédl a zamířil jsem opět do svého pokoje, kde jsem se zamkl a postavil opět k oknu.

   V kuchyni po Harryho odchodu zůstalo hrobové ticho. Nikdo nenašel odvahu se podívat na paní Weasleyovou, která měla slzy v očích, po tak příkrém odmítnutí. Do této situace se vrátil Brumbál a zvědavě si všechny prohlížel.
   „Stalo se něco?“ zeptal se zvědavě.
   „Harry, odmítl oslavit dodatečně své narozeniny a odešel od večeře,“ ozvala se do ticha paní Weasleyová a bylo slyšet, jak se jí láme hlas.
   „Kde je teď Harry?“ zeptal se a otočil se na Moodyho.
   „Ve svém pokoji,“ odpověděl po chvíli.
   „Co tam dělá?“ zeptal se zvědavě Sirius.
   „Stojí u okna a nehýbe se, jako by byl vytesán z kamene. Stojí tam už od svého příchodu na ústředí,“ prohlásil nakonec Moody.
   „Zamyká se před námi a odmítá s námi mluvit,“ ozvala se najednou Hermiona.
   „Něco se muselo stát, toto není jeho obvyklé chování,“ prohlásil Brumbál a povzdechl si.
   „Jak vzal skutečnost, že jste tady ty, Severusi, a pan Malfoy?“ obrátil se s dotazem Brumbál na zamyšleného mistra lektvarů.
   „Žádná reakce, prostě si sedl, pak vstal a odpochodoval,“ ozval se Severus. Mladý Malfoy mu jen přikyvoval. Bylo to divné, po škole slyšel drby, že se Potter neumí ovládat a když je vzteklý ničí, co mu přijde pod ruce.
   „Dejte mu čas a nechte ho být, třeba se nakonec rozpovídá, co jej trápí,“ pronesl moudře Brumbál a dospělí v místnosti pokyvovali na souhlas hlavou. Nakonec Brumbál opustil sídlo řádu a všichni se rozešli do svých pokojů. Mládež se vydala na kutě. Jen jeden černovlasý a zelenooký chlapec stále stál u okna. Když slyšel, že se dům uklidnil a ztichl. Otevřel svůj kufr, vydělal z něj vejce a dal jej do své postele. Dál si vzal knihu Smrti a tiše odemkl svůj pokoj a vydal se do knihovny. Tam si zapálil krb a usadil se do křesla s knihou v klíně. Pozoroval plameny, jak líně olizují dřevo. Opět se přenesl do jiné doby a jiného času.
   Proto neslyšel, že do místnosti vstoupil další člověk, který tu nikoho také nečekal. Když uviděl sedět Pottera v křesle, chtěl se otočit, dokud si nevšiml, že jej nevnímá a v klínu drží zelenou knihu. Nakonec se rozhodl přisednout do druhého křesla a začal si ho pořádně prohlížet. Opravdu jeho nový vzhled byl impozantní, přesto cítil i on, že se něco stalo a Potter se změnil. A nemyslel si, že to je jen tím, že je Potter jedním z jezdců. Asi se prudce pohnul a tím na sebe upozornil, protože Potter k němu stočil pohled. Chvíli na něj hleděl, a pak stočil svůj pohled opět do ohně. Už myslel, že to projde, když uslyšel Potterův hlas: „Malfoyi!“
Nedalo mu to a musel reagovat: „Pottere!“ a opět nastalo ticho. Stále sledoval Pottera, ale ten nejevil zájem navázat konverzaci. Dracovi to nedalo a snažil se o to sám: „Tebe ani nezajímá, proč jsem zde?“
   „Ne, mělo by?“ zeptal se bez zájmu Harry. Toto bylo fakt divné, pomyslel si Draco.
   „Všichni si o tobě myslí, že si divný,“ prohlásil opět Draco a čekal na reakci.
   „Možná mají pravdu,“ reagoval Harry a vstal z křesla. Draco měl pocit, že to přehnal a Potter chce jít pryč. Ale nebyla to pravda, Harry si stoupl jen k oknu a hleděl z něj ven.
   „Proč to děláš? Prý co si přijel, neděláš nic jiného než, že hledíš z okna,“ vyptával se dál Draco a ani nevěděl, proč to dělá.
   „To divní lidé občas dělají divné věci,“ promluvil opět Harry a od okna se neotočil.
   „To je sice možné, ale ty nejsi blázen, i když tak můžeš teď působit. Musí zatím něco být, že se tak chováš. Co tam vidíš?“ ptal se opět zvědavě mladý Zmijozel.
   „Možná by bylo lepší, kdybych byl blázen,“ povzdechl si mladý Nebelvír, než pokračoval dál: „Okno je jen brána do duše.“ Draco se zarazil, co znamená ta poslední věta? Nezačíná opravdu Potter bláznit? Z jeho rozjímání ho vyrušil právě Potter.
   „Už je pozdě a jsem unavený, jdu spát. Dobrou noc, Malfoyi,“ rozloučil se Nebelvír a opustil knihovnu. Zmijozel zůstal sedět v křesle a zadíval se do ohně. Nechápal chování Pottera, ale on jej konec konců neznal. Ovšem ten jeho monolog byl zvláštní a stále mu zněl v hlavě. Dveře se opět otevřely a on si myslel, že se Potter vrátil. Když se otočil, zjistil, ale že je to jen Severus Snape.
   „Proč nespíš, Draco?“ oslovil jej neformálně, vždyť tu nikdo další nebyl.
   „Nemohl jsem usnout a tak jsem si chtěl chvíli číst, ale narazil jsem zde na Pottera,“ odpověděl popravdě Draco.
   „Opravdu?“ ptal se Severus a v údivu pozvedl obočí.
   „Ano,“ odsouhlasil Draco a díval se Severusovi do očí.
   „Napadl tě nějak?“ zeptal se Severus se zájmem.
   „Ne, bylo to zvláštní, vlastně tu jen seděl a hleděl do ohně, něco mě nutilo s ním mluvit, vlastně nevím ani proč, ale ptal jsem se ho, jestli mu nevadí, že jsme tady my dva a hlavně proč jsme tady,“ odmlčel se Draco.
   „Určitě zuřil, arogantní Nebelvír a zvědavý byl jako opice,“ prohlásil Snape a šklebil se u toho.
   „Vlastně ne, zeptal se mě jen, jestli by ho to mělo zajímat.  Pak jsem mu řekl, že si o něm všichni myslí, že je divný a on na to řekl, že je to možná pravda. Pak si stoupl a přešel k oknu a díval se opět ven. Bylo to fakt divný, když jsem se ho zeptal, proč to pořád dělá. Tak mi řekl, že to divní lidé dělají divné věci. Na to jsem mu řekl, že si nemyslím, že je blázen. A co tam stále vidí, a to nejdivnější vlastně řekl až teď,“ opět se odmlčel Draco a zahleděl se do ohně.
   „Co tedy takové pan dokonalý řekl?“ zeptal se teď už bez posměchu Severus, kterého zaujalo Dracovo vyprávění.
   „Prý by bylo lepší, kdyby bláznem byl, pak si povzdechl a nakonec dodal: Okno je jen brána do duše. S tím se pak ke mně otočil, řekl, že je unavený a jde spát. Popřál mi dobrou noc a byl pryč. Pak jsi otevřel dveře ty a já myslel, že se přeci jen vrátil,“ domluvil Draco.
   „Má pravdu,“ poznamenal Snape na Dracova slova a sám si šel stoupnout k oknu.
   „V čem má pravdu? A víš, že děláš teď, úplně to samý co Potter?“ zeptal se zvědavě Draco.
   „Co, že stojím u okna a vyhlídám ven?“ ptal se pro upřesnění Snape.
   „Ano, přesně to a vysvětlíš mi to, jak to myslíš s tou pravdou?“ připomínal se Draco.
   „Měl pravdu s tou bránou do duše. Já ani on nesledujeme, to co je za oknem, Draco. Hledíš vlastně na svůj odraz ve skle a skrz něj do své duše. Rozjímáš o věcech, co bys měl udělat, co jsi udělal a co jsi měl udělat jinak. Pomáhá ti to udělat si v sobě pořádek. Vracíš se skrz to do minulosti a trávíš tam čas se svými blízkými. K tomuto porozumění, ale musíš přijít skrz nějaké velké trauma. Obyčejně, když se postavíš k oknu, hledíš jen ven. Nehledáš odpovědi na své otázky,“ vysvětloval Snape pozorně naslouchajícímu Dracovi. Když se odmlčel, přemýšlel nad Potterem, opravdu se muselo něco stát, něco co jím otřáslo, že hledá ztracený klid. Jeho rozjímání opět přerušil až Draco: „Má rozečtenou tu knihu, o které mluvil ten hlas!“ To přimělo Severuse se otočit a zaměřit svůj pohled na Draca.
   „Víš to jistě?“ zeptal se důrazně Severus. Draco jen kývl na souhlas.
   „To znamená, že ví, něco více než my. Měli bychom si s ním o tom promluvit,“ prohlásil nakonec rozhodně Severus a otočil se na patě a vydal se do svého pokoje se na to vyspat. Draco jej následoval.
Poslední komentáře
22.10.2009 20:05:01: Ahoj, tak už nevím, co k tvým kapitolám psát, píšeš naprosto dobře, bez chyb. Někdy ti moc závidí. S...
01.10.2009 08:54:17: super kapitoly děj je zajímavý jen tak dál
30.09.2009 06:35:00: wow..uzasna poviedka!! uz sa moooc tesim na pokracovanie=) dufam ze bude coskoro=) prosiiim=) vyzera...
29.09.2009 21:11:47: Tak tohle jsem teda nečekala