Arwenčiny fantazie

Můj sen, má fantazie, mé království - chci se s tebou o to podělit, pokud máš zájem...

Harry Potter a Řád Bílého Cherubína (dokončeno)

Kapitola 10 – Překvapení pro učitelský sbor

Kapitola 10 – Překvapení pro učitelský sbor

   Pospíchal do klubovny, nerad by zažil, to co se stalo prvně u snídaně. Bude se muset hodně snažit, tuto novou schopnost zvládnout. Věděl, že se nevyhne vysvětlování svým přátelům, proč tak rychle odchází ze síně. Bude si muset něco vymyslet – pravdu jim říct nemůže. To už stál před portrétem Buclaté dámy a sděloval jí heslo. Obraz ho vpustil dovnitř a přešel ke krbu, kde si sedl do křesla a zamyslel se. Už ráno přemýšlel, jak to udělat, aby mohl nosit se sebou svůj meč a hůlku.
   „Angele? Od rána přemýšlím, jak to udělat, abych mohl nosit se sebou stále svůj meč a novou hůlku,“ začal Harry s tím, co ho trápí.
   „Hm, tento tvůj nápad není špatný, a v budoucnu bude pravděpodobně bezchybný,“ zatrylkoval mu Angel. Ze zamyšlení ho vytrhl hlas Ginny Weasleyové.
   „Harry, neruším?“ ptala se opatrně zrzka.
   „Ne, proč?“ odpověděl Harry s mírným úsměvem.
   „Víš, měl jsi narozeniny, a když jsi o prázdninách napsal, já zrovna u toho nebyla, a tak jsem ti nemohla poslat dárek. Proto bych ti ho dala ráda teď, jestli můžu,“ říkala mu Ginny a podávala mu malý zabalený balíček.
   „Děkuji, Ginny, ale to sis nemusela dělat škodu,“ podíval se Harry po Ginny.
   „Doufám, že se ti bude líbit, Harry,“ začervenala se zrzka a rychle vyběhla ze společenské místnosti. Harry opatrně balíček rozbalil a viděl malou krabičku. Po otevření spatřil pěkný stříbrný řetízek s přívěškem, který vyobrazoval baziliška. Místo očí měl dva zelené kamínky, věděl, co mu tím chtěla Ginny naznačit. Harry z dárku nespustil oči.
   „Angele? Myslím, že máme po starosti, k tomu přívěšku přibudou další dva, zmenšený meč a má hůlka.“ Stále s upřeným pohledem na řetízek, říkal Harry jmenovanému.
   „Ano, máš pravdu, Harry, toto je skvělé řešení,“ vracel mu Angel. Harry tedy rychle vyběhl do svého pokoje, kde nikdo nebyl, vytáhl Nebelvírův meč a svou neidentifikovatelnou hůlku. Obě věci zmenšil a zavěsil je na řetízek, který si pak zapnul zpět na krk. Kufr zasunul opět pod postel a vrátil se před krb. Stihl to jen taktak, to už portrétem procházel Ron s Hermionou.
   „Co máme teď za hodiny?“ zeptal se otráveně Ron.
   „Kouzelné formule,“ odpovídala Hermiona.
   „Hm, to zase bude,“ zadudlal si pod nos Ron. Harry se jen usmál na Hermionu, vzali si tašky a hnali se k učebně. Stihli to opravdu na minutu přesně, otevírali dveře a zrovna zvonilo. Posedali si vedle sebe do lavice. Harry si jako už na přeměňování vytáhl dvě brka a pergameny. Jen co se profesor přivítal a začal výklad, Harry opět jedno brko očaroval, aby za něj psalo poznámky a druhým si začal psát úkol do přeměňování. U toho poslouchal, co přednášející povídá. Hermiona na něj s Ronem civěli, co to dělá. Když pochopili, že si píše úkol a ještě i poznámky, Hermionu to dost naštvalo, očarovat brko, ts.
   Harry se po ní ani nepodíval a jen ji šeptem řekl: „Mám ho jen na zápisky, Mio, úkoly si píši sám, jak vidíš. A zkoušky budu psát taky. Nepotřebuji na to začarovaný brk.“ Hermioně nezbylo než tiše soptit. Harry stačil dopsat svou esej z přeměňování, když profesor Kratiknot skončil s výkladem.
   Začali nacvičovat nové formule, protože měli složeny NKÚ, profesor poznamenal, že se od teď budou snažit kouzlit neverbálně. Všichni z toho byli trošku v šoku, jen Harryho to nechalo chladným. Už nějaká kouzla uměl, vždyť se je učil přes prázdniny, uvítal jen, že bude moct cvičit a učit se nová. Protože to byla první hodina neverbálních formulí, profesor určil, že mají zkoušet kouzlit Wingardium Leviosa, tedy kouzlo, které se učili v prvním ročníku. Harry si jen vytáhl svou knihu od Nebelvíra a četl, na co se ukazovat, že už to dávno umí. Ron na něj zíral, a nedalo mu to neozvat se: „Harry, měl by sis to zkoušet, přeci nechceš na konci rupnout z formulí, a neverbálně kouzlit je těžké.“ Hermiona, která Rona slyšela, horlivě přikyvovala hlavou. Harry jen pozvedl oči od své knihy, zakroutil hlavou a četl dál, aniž by se nechal vyrušit. To už si ho všiml i profesor Kratiknot.
   „Pane Pottere, vy nemáte potřebu si v mých hodinách zkoušet toto kouzlo?“
Harry jen vzhlédl a odpověděl: „Ne, nemám, pane profesore,“ a pokračoval dál ve čtení. Profesor i celá třída na něj zůstali civět.
   „Jak myslíte, pane Pottere, ale na konci hodiny Vás oznámkuji,“ rozhodl profesor, kterého přeci jen Harry vyvedl z míry. Harry jen opět pokrčil rameny a s úsměvem pokračoval ve svém čtení. Když bylo posledních deset minut z hodiny, Harry zaklapl svou knihu, schoval ji do batohu, vzal svou starou hůlku a neverbálně zakouzlil Wingardium Leviosa a jeho peří začalo poletovat po třídě. Profesor i studenti na něj zírali jako by k nim přišel z jiné planety, nikomu se to do té doby nepovedlo a to ani Hermioně.
   „Pane Pottere, máte za výbornou a 20 bodů pro Nebelvír. Nečekal jsem od Vás, že se Vám to povede, když jste necvičil.“ Harry jen kývl, že to vzal na vědomí a čekal na zadání úkolu z této hodiny, aby mohl vypadnout, měl toho ještě hodně k zařízení.
   Po zazvonění konce hodiny, se zvedl s batohem na zádech a šel do klubovny dodělat poslední úkol, co dnes měli a připravit se na další den. Kamarádi ho pozorovali a následovali ho na kolej, když Ron viděl, že si Harry sedá ke krbu a vytahuje brk s pergamenem, aby se pustil do úlohy s formulí, nedalo mu nezeptat se zvědavě: „To jako myslíš vážně, Harry? Ty si píšeš teď úlohu?“
   „Jak vidíš, Rone, píši, chci to mít do večeře hotové, pak musím ještě do knihovny,“ odpověděl Harry. Ron si něco mrmlal pod nos a Hermiona jen přikyvovala, že si udělá taky úkoly. Hermiona byla v polovině lektvarů, když Harry dokončil formule a schoval všechno do tašky.
   „To ti to, Harry, moc dlouho nevydrželo, když už končíš s úkoly a udělal sis jen formule,“ zvědavě ho pozorovala Hermiona.
   „Omyl, Mio, mám všechny úkoly hotové z celého dne. Jestli mi nevěříš, můžu ti je ukázat a už vytahoval pergameny se všemi úlohami, Hermiona jen zírala. Nečekala to a Ron už vůbec, nechápali, kdy to Harry stihl. Jak to že se tolik změnil, už to opravdu nebyl ten starý Harry, co rád spal, úkoly dělal na poslední chvíli a žil jen pro famfrpál. Toto nebyl ten jejich Harry, jen ještě nevěděli, jestli je to změna k lepšímu nebo horšímu.
   Harry si odnesl tašku do svého pokoje, kde si vyměnil učebnice na zítra a přidal pergameny. Vydal se zpět do klubovny, aby kamarádům sdělil, že jde do knihovny, oba ještě seděli nad svými úkoly.
   „Jdu do knihovny, a pak zrovna na večeři, uvidíme se tam,“ houkl na ně Harry. Oba zvedli hlavy a kývli. Jen co odešel, Ron poznamenal, co už mu dlouho vrtalo hlavou: „Změnil se, strašně moc se změnil – učí se, úkoly má hotové a vyhýbá se nám. Mám pocit, jakoby něco tajil, a tím nemyslím to, kde byl o prázdninách. Taky si všimni, že má na tváři stále úsměv, začíná mě tím znervózňovat.“
   „A to ještě nevíš, že na lektvarech se do něj navážel Malfoy, a on vůbec nereagoval, jen pro mě poznamenal, že ho může urazit jen inteligent. A to nejen to, taky měl lektvar bez chyby a jako první. Nechápu to. Strašně moc se změnil. Jen doufám, že zůstane i nadále naším kamarádem,“ reagovala Hermiona k Ronovu proslovu. A sklonila se k úkolům.
   Harry se vydal dál po třetím patře, nešel vůbec do knihovny, potřeboval si jen něco ověřit a chtěl být na to sám s Angelem. Dorazil na konec chodby, kde visel obraz s rytířem, nazvedl ho a otevřel dveře. Pokračoval chodbou dál, až dorazil nakonec, kde chodba končila zdí. Mávl rukou a zašeptal heslo Nebelvír, kde byla stěna, ukázaly se dveře. Harry vzal za kliku a vstoupil, po zavření byla vidět z chodby jen stěna.
   Harry se objevil v malé hale, z které vedly jen jedny dveře, když jimi prošel, ocitl se v útulném obývacím pokoji s krbem, sedačkou a dvěma křesílky před krbem, které byly rudé, stoleček mahagonový, knihovna naproti krbu byla obrovská, nakonec zjistil, že tam má ty samé tituly, co má doma. Obývací pokoj byl sice malý a knihovna obrovská, ale byla kouzelně zvětšená, aby se sem vešly všechny tituly.
   Z obýváku vedly troje dveře. V jedněch našel pracovnu, v další našel místnost, která se měnila jako Komnata nejvyšší potřeby. Nakonec prošel třetími dveřmi a našel ložnici, z které vedly dveře do koupelny. Pracovna, ložnice a koupelna měla stejnou vizáž jako jeho komnaty v sídle Nebelvíra.
   Navíc dobře věděl, že se sem nedostane nikdo, tak jako do jeho domu. Jen samotný Nebelvír sem měl přístup, a protože Harry byl jeho dědicem, a navíc měl povolení přímo od Godrika, proto věděl, že mu to tu patří a může to využívat. Když už si vzpomněl na Godrika, tak se rozhodl, že si sem vyčaruje i jeho obraz, dost se mu po něm stýskalo. Jak si namyslel, tak i vykonal a jeho předek visel nad krbem v jeho ložnici. Šel se s ním pozdravit a po krátkém rozhovoru se s ním rozloučil.
   Rozhodl se, že tu bude odpočívat, učit se, cvičit s mečem a kouzla, tvořit lektvary, a pak taky relaxovat. Když si všechno prohlédl, zakouzlil si Tempus a viděl, že má nejvyšší čas jít se navečeřet.

   Po vyučování Snape zamířil do ředitelny, musí si promluvit s ředitelem o Potterovi. Dnes ho překvapil, a to se málokomu podaří. Po vyslovení hesla si stoupl na jezdící schody a už klepal na dveře. Po vyzvání vstoupil dovnitř, kde už ho pozoroval od svého stolu Brumbál.  
   „Potřebuješ něco, Severusi?“ ptal se opatrně ředitel.
   „Musíme si promluvit o Potterovi, řediteli,“ prohlásil Snape.
   „Děje se něco s Harrym?“ ptal se opatrně Brumbál.
   „Děje se jen to, že zůstává klidný nad provokacemi pana Malfoye, což je až k nevíře, na to že se ti dva mají rádi jako pes a kočka. Lektvary ovládá na jedničku a bez jediné chyby, do loňského roku mu kotlík vybuchoval. Končí jako první a ještě si mi na hodině čte. Když jsem na něj zkoušel Legillimens, odhodil mě svou obranou až na tabuli, a pak mi nitrozpytem oznámil, že už to nemám nikdy dělat, protože by mě mohl i zabít. Zlomil jsem si nějaký žebra, to už ale Potter přišel ke mně, bez hůlky a promluvení mi je uzdravil. Sbalil si svých pět švestek a opustil mou učebnu. To se děje, je divný a jako by to vůbec nebyl Potter,“ domluvil Snape. Než stačil ředitel zareagovat na tyto překvapivé novinky, ozvalo se znovu klepání, „dále,“ ozval se ředitel.
   Vstoupila McGonagalová: „Omlouvám se, Albusi, ale chtěla bych s tebou mluvit o Harrym,“ ve dveřích už spustila profesorka.
   „Pokračuj, Minervo,“ usmál se na ni Brumbál.
   „Dnes na hodině si dělal úkol do lektvarů, když jsem zrovna vykládala teorii, a druhý brk mu psal poznámky. Nevím, jak ho dokázal očarovat, nepromluvil a hůlku sem u něj taky neviděla tu první hodinu. A navíc, když v druhé hodině si měli změnit pramen vlasů, změnil si celou hlavu na blond,“ vykládala Minerva řediteli. Ozvalo se opět ťukání na dveře, než stačili zareagovat Brumbál se Snapem na řeč McGonagalové. Po vyzvání vstoupil profesor Kratiknot. Brumbál už byl opravdu překvapený a jen doufal, že to nebude něco k Harrymu. Bohužel ho Kratiknot nenechal dlouho na pochybách, když spustil: „Albusi, nevím co se děje, ale mladý Potter si dělá, absolutně co chce. První hodinu si píše úkol do přeměňování, a když mají zkoušet neverbálně Wingardium Leviosa, tak si čte nějakou svou knihu. Na můj dotaz jestli si myslí, že si to nemusí zkoušet, mi odpověděl, že ne. To mě trochu rozčílilo, a tak jsem mu řekl, že ho na konci hodiny přezkouším, na to jen kývl a četl si dál, jako by se ani nechumelilo. Na konci hodiny mi tam nechal lítat peří, bez toho aniž by se nějak víc namáhal. Pak už následovalo jen sbalení si jeho věcí a vypadl ze třídy. Nevím, co si mám o něm myslet,“ dokončil svou řeč maličký profesor.
   Brumbál zíral na tři profesory před sebou jako na zjevení. Bylo zajímavé, co mu všichni tři sdělili, jen nevěděl, co si o tom má myslet. Bude si muset promluvit s Harrym, a pokud to nepůjde, zkusí taky Legillimens.
   „Hm, je zajímavé, co jste mi tu všichni sdělili, myslím si, že už je čas na večeři,“ a tím profesory rozpustil a sám se vydal na večeři.

   Ve Velké síni už byli všichni profesoři a studenti večeřeli, jen Harry nikde. Ron s Hermionou ho vyhlídali, ale stále nic. Vždyť přeci říkal, že se setkají na večeři a v knihovně taky nebyl, tam se stavila Hermiona cestou sem.
   Brumbál také čekal, jestli se Harry objeví a pokukoval po jeho kamarádech, kteří už začali poposedávat. Síň se začala prázdnit jak studenti mířili do svých kolejí, v tom vešel Harry a zamířil ke svým přátelům, nabral si na talíř nějaké jídlo a začal večeřet.
   „Harry, kde jsi byl? V knihovně jsi nebyl, hledala jsem tě tam,“ ptala se Hermiona a dívala se pátravě po Harrym.
   „Něco jsem si ještě zařizoval, promiň, netušil jsem, že se tak zdržím,“ odpověděl Harry a považoval debatu za ukončenou, na další otázky Hermioně ani Ronovi neodpovídal.
   Brumbál to sledoval s údivem, jindy se Harry svým přátelům se vším svěřoval, teď vypadal tajemněji víc než hrad v Karpatech. Rozhodl se, že vyzkouší Legillimens teď, dokud Harry jí a je menší možnost, že ani nezpozoruje, když mu vstoupí do hlavy. Jaké bylo překvapení Brumbála, když narazil do neproniknutelné zdi, čím víc se snažil proniknout dovnitř, tím víc byl vypuzován pryč.
   Najednou se na něj Harry podíval a ozval se: „Pokud, pane řediteli, nechcete umřít, už to v životě nedělejte, je to jen na vaše riziko, toto bylo poslední varování pro vás a pro profesora Snape,“ s tím se zvednul a s přáteli v patách se odebral ze síně.
Profesoři se dívali na odcházejícího Pottera, a pak na ředitele, co to jako mělo být.
   „Tak po tomhle vás chci všechny upozornit, nelezte Potterovi do hlavy, slyšeli jste sami, co se stane, když tak učiníte.“
   „Harry, co to mělo být s Brumbálem u večeře?“ ptala se zvědavě Hermiona.
   „Nic zajímavého, Mio, jen se mi snažil vlézt do hlavy,“ odpověděl Harry.
   „Ty umíš nitrobranu? A kdy ses ji naučil?“ nedalo to Hermioně.
   „Ano, umím. O prázdninách. Sice pozdě, ale přeci,“ vzdychl si Harry. A mířil do třetího patra, rozhodl se cestou, že si chvíli sedne ke krbu v klubovně a jak bude příležitost, odejde do svých komnat, uklidit prach a pokračovat ve studiu. To už při první návštěvě nestihl. Prolezl portrétem, usadil se do křesla a zavřel oči.
   Bylo tam jen pár lidí, které po chvíli přestal vnímat a začal meditovat, po únavném dnu. Hermiona s Ronem ho pozorovali, jak si tak klidně sedí. Najednou si Hermiona vzpomněla, že potřebuje do knihovny, Ron se nerozhodně podíval po svých obou přátelích, chtěl zůstat s Harrym, ale věděl, že potřebuje jít do knihovny s Hermionou taky, aby mu pak překontrolovala úkoly, co měl napsané.
   „Harry, jdeme s Hermionou do knihovny, za chvíli jsme zpět.“
   „Ok,“ zareagoval jen Harry a seděl dál v křesle. Oba tedy jen pokrčili rameny a odešli.
Harry ještě chvíli počkal a odešel taky do svých komnat. Vše se opakovalo jako před večeří, prošel dveřmi za obrazem, dorazil ke zdi, mávl rukou a vyslovil heslo, prošel dveřmi a ocitl se doma, tady se cítil dobře.
   Mávl jen párkrát rukou a prach nebylo nikde vidět, předsevzal si totiž, že se co nejvíce zdokonalí v magii bez hůlky a neverbálně. Ještě se rozhlédl, jestli je všechno dle jeho představ, a když bylo, rozhodl se pro dlouhou koupel, a pak si ještě něco přečte a půjde se vyspat na svou kolej. Jak si namyslel, tak udělal, chvíli před večerkou prošel nebelvírskou společenskou místností a vydal se do své postele. Na volání Rona a Hermiony nereagoval.

   Když se Ron s Hermionou vrátili z knihovny, Harryho nemohli nikde najít, neukazoval se jim ani na Pobertově plánku, který Ron našel u Harryho v kufru, byl tam i neviditelným plášť. Když ani po půlhodině se neobjevil, rozhodli se ještě chvíli počkat. Pokud se neobjeví, půjdou za ředitelem, že se Harry ztratil. Bylo už chvíli před večerkou, když se obraz odklonil a do klubovny vlezl Harry. Vůbec se nerozhlédl a šel rovnou po schodech do chlapecké ložnice. Na jejich volání nereagoval. Domluvili se spolu, že si s ním ráno promluví, teď už půjdou spát taky, zítra bude perný den.
Žádné komentáře