Arwenčiny fantazie

Můj sen, má fantazie, mé království - chci se s tebou o to podělit, pokud máš zájem...

Harry Potter a Řád Bílého Cherubína (dokončeno)

Kapitola 25 – První akce Cherubínů

Kapitola 25 – První akce Cherubínů

   Ráno se vydali plnit svůj program, při běhu jim Harry vysvětloval, jak to udělají: „Rone, abys byl v obraze, co se dělo včera. Vaše domy, tím myslím Hermioniných a vašich rodičů, musíme dát pod Fideliovo zaklínadlo a použít na ně obranná kouzla, která můžeme. Budou to první terče Temné strany, Draco je bez starostí, protože jeho domov je teď tam, kde bydlím já. Sem se Smrtijedi nedostanou. Po snídani jdeme dodělat vaše hůlky, budete je potřebovat. Dnes v noci musíme zakouzlit oba domy, aby se do nich nedostala Temná strana. Oblečení půjdeme jako Cherubíni, vyvolalo by to moc dotazů, kde jsme se tam vzali. Zítra se nahlásíme na návštěvu, než se budeme vracet do Bradavic a já jim sdělím adresy jako Harry. Moc by to na nás ukazovalo, když jsme včera probírali, kdo bude Strážcem. Teď mě napadá, ví někdo něco o nezakreslitelnosti pozemků? Asi by bylo dobré to použít i na ochranu vašich rodin,“ končil Harry s dlouhým monologem.
   „Podívám se po tom v knihovně, jak budeme mít chvilku,“ odpovídala Hermiona a dýchala zhluboka, přeci jen dnes toho naběhali více, protože měli strach, že by je někdo mohl poslouchat, kdyby se zastavili. Teď rychle ještě udělali posilovací cviky a protahovací, cvičení s mečem a vydali se do sprch a na snídani.

   „Sejdeme se v laboratoři,“ prohlásil Harry a vydal se do svého pokoje.
   „Angele? Můžeš mi prosím dát čtyři bílá pírka a zkropit je svou slzou?“ ptal se opatrně Harry.
   „Jistě, Harry, vím, na co je potřebuješ, souhlasím s vámi a budu se snažit vám vždy pomáhat,“ zatrylkoval Angel a upouštěl svou cenou slzu na každé pírko. Harry je opatrně schoval v dlani a vydal se do laboratoře, kde už na něj čekali Draco, Mia, Ron a Ginny u svých kotlíků. Naštěstí se dnes profesoři rozhodli jít do knihovny a ne jim stát za zadkem.  
   Když podle Harryho instrukcí dokončil každý svou hůlku, zkoušeli s ní mávnout. Dostavil se efekt u všech stejný, laboratoř byla prozářena bílým světlem, které obalilo dotyčnou osobu, která hůlkou mávla. Každý pocítil, že tato hůlku je mocnější a lepší jim sedne, jako ty staré.
   „Ve škole budete muset používat ty staré, nové si nechte jen do akcí, noste ji na řetízku jako meč a amulet, já to mám také tak,“ dával poslední upozornění Harry, s tím se vydali do knihovny. Hermiona se vydala hledat kouzlo na nezakreslitelnost pozemků a zbývající čtyři se shlukli u sebe u stolu s pergamenem a brkem v ruce. Museli si naplánovat, která kouzla použijí na ochranu rodičů svých přátel a kdo které položí. Pracovali na tom až do oběda, od stolu bylo slyšet jen tiché špitání, kterému i přes snahu napínat uši profesoři nerozuměli. Harry se rozhodl pro změnu plánu a vzal si pergamen a začal na něj psát:

   Dobrý den, pane řediteli,

mám na Vás prosbu. Já vím už zase, ale je to důležité, potřeboval bych, abyste dnes vyzvedl rodinu Weasleyových a rodinu Grangerových a nechal je přespat v Bradavicích. Musím s nimi mluvit. Požádejte prosím pana Weasleyho, aby zítra nechodil do práce. Je to velice důležité.
   Tím Vám tedy i sděluji, že se zítra vracíme všichni do Bradavic.

   Děkuji předem za kladné vyřízení

   Harry James Potter

   Pergamen zakouzlil, aby ho otevřel jen ředitel a poprosil Angela, aby ho doručil.
   „Zítra se po snídani vracíme do Bradavic. Setkáme se tam s vašimi rodiči Hermiono a Rone,“ informoval je o novinkách Harry.

   Ředitel dost často myslel na Harryho a jeho návštěvníky i teď je provázel v myšlenkách, co asi dělají a jestli je profesor lektvarů v pořádku. Jaké bylo jeho překvapení, když se najednou před ním objevil Harryho fénix. Opatrně mu odvázal dopis z nožičky a začal ho číst. Musel se smát hned první větě, sice se divil, proč to po něm Harry chtěl, ale zase neviděl důvod, proč to nezařídit. Také byl rád, že se už zítra vrátí, byl zvědavý na novinky. Rychle na pergamen načmáral vzkaz, že to zařídí a dal ho fénixovi, který se zábleskem zmizel.
   Vydal se hned k Weasleyovým vyřídit Harryho vzkaz.
   „Dobrý den, Moly, omlouvám se, že ruším, ale sbalte se celá rodina. Harry mi poslal vzkaz, že máte dnes přespat v Bradavicích a zítra by chtěl s Vámi se všemi mluvit. Tak vyřiďte Arturovi, aby si nahlásil volno. Musím se s tebou rozloučit, přeje si tam rodiče i Hermiony Grangerové. Já jsem taky zvědavý, proč má takové přání, ale to se dozvíme asi až zítra. Zatím se mějte pěkně, Molly,“ nepustil ke slovu pani Weasleyovou Brumbál. Ta mu to tedy jen odkývala a vydala se nahlásit zbývajícím dětem, že se vrací už dnes do Bradavic. To samé vyřídil Brumbál i u Grangerových a zrovna je vzal do hradu. Všichni se tomu divili, ale jaký důvod k tomu Harry měl, netušili.

   Angel se vrátil i s odpovědí, kterou předal hned Harrymu, ten po přečtení dopisu se jen usmál a přikývl. Všechno zatím vychází. Po obědě se zavřeli v učebně a cvičili si kouzla, která dnes budou muset použít. Když byli přesvědčení, že jsou připraveni, vrátili se do knihovny a vytáhli si hry, Harry s Ronem hrál šachy a Draco, Ginny a Hermiona hráli kouzelnické scrabble. Profesoři se na ně dost zvědavě dívali.
   „No co? Je poslední den prázdnin, zítra se vracíme do školy, zasloužíme si i odpočinek,“ ohradil se na ty pohledy Harry. Remus přikývl, že rozumí. Nakonec všichni i s profesory skončili u scrabble, docela se nasmáli. Nikoho nepřekvapila Snapeova a Hermionina slovní zásoba. V deset Harry zábavu ukončil, je čas jít spát, zítra ráno v šest tělocvik jako vždy. A vydal se do své ložnice. Ostatní ho následovali.
   Cherubíni počkali, až si byli zcela jistí, že profesoři spí a přemístili se do sídla svého řádu. Oblékli si své habity, kdo se na ně teď podíval, viděl jen postavy v bílém, kolem kterých se vznáší bílá aura moci, na zádech pak mohl spatřit stříbrná křídla. První se přemístili k Doupěti, Hermiona se ujala vložení kouzla nezakreslitelnosti, Ginny s Ronem dávali kouzlo na Strážce, tedy na Harryho. Pak všech pět si stouplo před dům, který teď vidělo jen pět Cherubínů a začali klást obranná kouzla, od nejjednodušší bílé magie až po tu nejvyšší a také nakonec na ně uvalili andělské, které kouzlili ze svých andělských hůlek. Pokud by teď někdo hledal Doupě, našel by jen lán pole, které leží ladem se skládkou na konci. Po dokončení ochrany rodiny Weasleyových se přemístili k domu Hermioniných rodičů, Draco pokládal kouzlo nezakreslitelnosti a Hermiona vkládala kouzlo na strážce tajemství, nakonec opět zakouzlili sérii obraných kouzel, včetně andělských, na tento dům. Po domu Hermiony nebylo ani památky, vypadalo to, jako by ani nikdy neexistoval. Pak se přemístili zpět do sídla svého řádu. Vysvlékli si hábity a uložili je do skříní. Harry načmáral na kus pergamenu adresu Doupěte a podal jej ostatním přátelům, to samé udělal s adresou Hermiony. Tak všichni Cherubíni mohli chránit nevinné. Nakonec pergameny spálil ve své dlani. Bylo nad ránem, a proto se vrátili do svých ložnic u Harryho v domě. Byli sice nevyspalí, ale spokojení, udělali maximum pro ochranu svých rodin.

   Ráno je dohnalo dřív, než jim bylo milé. Přesto se vymotali ze svých přikrývek, oblékly si své úbory a vyběhli na zahradu. Dnešní běh a cvičení jim připadalo nekonečné, byli nevyspaní a dost unavení, přeci jen ochránit dva domy za několik hodin bylo náročné. 
   Nakonec se svezli do svých židlí u snídaně a byli rádi, že sedí. Po dobré a vydatné snídani, která jim dodala energii, se vydali do svých pokojů si sbalit věci. Zmenšili si je a vložili do kapes. Pobrali své mazlíčky a sestoupali do haly, počkat na ostatní. Po nějaké době se sešli v hale opět všichni, Harry poděkoval Lucy, že se o nich tak dobře starala a uvidí se v létě. Pak se jen všichni chytli Harryho a ten je přenesl zpět do Bradavic.

   „Co teď?“ zeptala se zvědavě Ginny.
   „Myslím si, že bychom měli navštívit ředitele, měli by tu být i vaši rodiče, pak si půjdeme vybalit,“ odpověděl Harry na dotaz. A tak se vydala jejich skupinka do ředitelny.
   „Pane profesore, neznáte náhodou heslo?“ ptal se Harry.
   „Myslím si, že se změnilo za tu dobu, co jsme byli u vás, pane Pottere,“ dal mu odpověď Snape.
   „No tak si stoupneme před ředitelnu a budeme doufat, že ho uhodneme,“ konstatoval Harry. 
   Ale měli štěstí, akorát šla do ředitelny profesorka McGonagalová, když viděla jejich procesí, jen nazvedla obočí v údivu, Snape a s Potterem. Nechali se vyvézt po schodech a zaklepali na dveře od ředitelny.
   „Vstupte,“ ozvalo se jen. Z osmi úst se ozvalo: „Dobrý den, pane řediteli.“
   „Vidím, že jste v pořádku dorazili mládeži. Zavolám vaše rodiče, určitě vás budou chtít vidět. My si promluvíme později, Remusi, Severusi. Co potřebujete, Minervo?“ ptal se zároveň ředitel.
   „Přijdu také později, vidím, že je tu teď nějak těsno,“ odpověděla McGonagalová.
   „Pane řediteli, můžu si půjčit kus pergamenu a brk?“ ptal se Harry.
   „Samozřejmě tady to máš k dispozici,“ odpověděl Brumbál a vydal se ke krbu zavolat konečně Grangerovi a Weasleyovi. Harry rychle rozdělil pergamen na dvě části a na každou napsal adresu a schoval je do hábitu.
   „Děkuji, pane řediteli, tady vše vracím,“ děkoval Harry. To už byla Minerva, Severus a Lupin mezi dveřmi, když se oba profesoři zarazili a otočili se po mladých, tady něco nehraje.   
   Za chvíli bylo slyšet za dveřmi kroky a slabé ťukání. Na vyzvání ředitele vstoupily do pokoje obě rodiny. Nastalo hlasité přivítání. Profesoři od dveří byli odšoupnuti do rohu místnosti, když si Harry sjednal klid.
   „Dobrý den, jsem rád, že vás konečně poznávám, pane a paní Grangerovi, nechal jsem vás zavolat ze zcela zvláštního důvodu, a proto bych byl rád, kdybyste se posadili a vyslechli mě, co vám musím říct. To platí samozřejmě i pro vás, pane a paní Weasleyovi.“ Po tomto projevu jako když utne, všichni ztichli a posadili se na židle, které jim ředitel vyčaroval. Všichni byli zvědavý, proč tu vlastně jsou.
   „Nejste tady náhodou, to vám už asi došlo, včera večer byly vaše domy dány pod Fideliovo zaklínadlo a strážcem tajemství jsem já. Zvolili si mě jednohlasně vaše děti, věří totiž, že se nikdy nepřidám na stranu zla, což mají pravdu a také, že je nikdy nezradím, to je také pravda. Proto, abyste se dostali domů, vám teď sdělím adresu, kterou mi pak vrátíte a já ji zničím,“ domluvil Harry a vytáhl dva kusy pergamenu, které podal paní Grangerové s jejich adresou a paní Weasleyové zase s jejich adresou. Ostatní v místnosti na ně hleděli, kdy začarovali jejich domy, jak to vůbec dokázali a hlavně proč. Když si manželé Grangerovy přečetli adresu, vrátili pergamen zpět Harrymu, který ho okamžitě nechal shořet v dlani. To samé následovalo s adresou Weasleyových, když si ho všichni z rodiny přečetli. Na to se ozval Brumbál: „Harry, z jakého důvodu jste uložili domy tvých přátel pod Fideliovo zaklínadlo, měl si nějakou vizi, o které nevím?“
   „Ne, pane řediteli, je to preventivní opatření, a také si myslím, že bude třeba dřív, než se nadějeme. Jak by mě nebo mé přátele nejlépe dostali do náruče Voldemorta, kdyby nás neměli čím vydírat?“ konstatoval Harry, to že jejich domy jsou momentálně chráněny snad více než Bradavice, ani jeden z Cherubínů nepovažoval za důležité jim sdělovat.
   „Může mi z vás pěti někdo říct, kdy jste je dali pod to zaklínadlo, když jste byli stále pod naším dozorem?“ ptal se Remus.
   „Ne, nemůžeme, Remusi, pokud se ti to nelíbí, je mi líto, ale nic s tím nenaděláš,“ odpověděl opět Harry.
   „Můžeme odejít, pane řediteli? Potřebujeme si ještě vybalit,“ otočil se Harry na Brumbála. 
   „Neměl bys nám něco vysvětlit, Harry?“ nechtěl to tak nechat Brumbál.
   „Nesnažte se, řediteli, oni vám už nic víc neřeknou,“ přerušil ho Snape, který už s tím měl vlastní zkušenosti.
   „Dobře tedy, můžete jít,“ propustil je ředitel. Po jejich odchodu se otočil ředitel na Snapea: „Jak jsi mohl vědět, že by nám nakonec neřekli pravdu?“
   „Zcela prostě, protože Potter nikdy nic neřekne, pokud nechce, to už jsem poznal za ty dva týdny v jeho sídle. A jak jste slyšel jeho odpověď Lupinovi, tak neměl v plánu nic vysvětlovat,“ vysvětlil Snape celou věc, Remus musel souhlasit.
   „Ale ostatní by se určitě dali přesvědčit,“ nedal se ředitel.
   „Promiňte, pane řediteli, ale ani oni vám nic neřeknou, pokud jim Potter nedá svolení a to jste, pokud vím, neslyšel,“ ušklíbl se Severus.
   „O tom si ještě promluvíme, chci vědět, co se dělo za ty dva týdny,“ pokračoval ředitel.
   „No, my už se rozloučíme, půjdeme domů, nashledanou.“ Loučili se Grangerovi. A s tím odešli z ředitelny. Už se zvedali i Weasleyovi, když byli přerušeni, vpádem Charlieho, vypadal velmi špatně.
   „Pane řediteli, náš dům se ztratil a je tam jen nějaké smetiště, navíc nemůžu najít rodiče,“ trhaně ze sebe soukal jejich syn.
   „Charlie, co se ti u Merlina stalo?“ ptala se jeho matka a měla pláč na krajíčku.
   „Charlie, my jsme tady, chtěl s námi mluvit Harry a dům je pod Fideliovým zaklínadlem, proto si ho nenašel,“ vysvětloval jeho otec.
   „Takže máme jistotu, že bylo zakouzleno dobře, což mě u nich vůbec neudivuje,“ konstatoval Severus. Brumbál jen pozvedl hlavu po těchto slovech, nevěřil, totiž že by se jim tak komplikované kouzlo podařilo.
   „Brumbále, můžete prosím zavolat Harryho, aby sdělil adresu Charliemu a paní Pomfreyovou, aby se podívala na našeho syna?“ žádal pan Weasley, jeho žena toho nebyla schopna, plakala nad svým chlapcem.
   „Samozřejmě, Arture, hned to bude,“ odpověděl Brumbál.
   „Zajdu pro Harryho,“ nabídl se Remus. Brumbál jen kývl a vydal se ke krbu, aby se spojil s ošetřovnou. Poppy dorazila za chvíli, ale tady její umění bylo marné, „snad Sv. Mung, ale moc nadějí vám nedávám. Je mi to líto, ale je ve strašném stavu, nevím, co se mu mohlo stát,“ vynesla tiše verdikt Lékokouzelnice. To ještě více rozrušilo Molly, její chlapec a nemá naději. Harryho opatření přišlo pozdě.

   „Harry, musíš jít se mnou do ředitelny, přišel Charlie a potřebuje znát adresu jejich domu, asi bych tě měl upozornit, že na tom není moc dobře. Brumbál volal Poppy, zatím co jsem šel pro tebe,“ vysvětloval varovně Remus. Slyšela to celá pětka.
   „Běžte do sídla a oblečte si hábity a vemte i můj, já zatím sdělím adresu Charliemu, počkáte mě i s hábitem na schodech do ředitelny, tam vstoupíme jako Cherubíni,“ poslal jim vzkaz Harry. Všichni přikývli, že chápou, co po nich Harry chce. Všichni se vydali za Remusem, ale ti čtyři dál pokračovali halou pryč a Harry do ředitelny. Když vstoupili, měl Harry, co dělat, aby nezalapal po dechu, věděl, která bije, ale také viděl u Charlieho stříbrnou auru, to znamenalo je nevinný a musí být zachráněn. Opět si půjčil pergamen a brk, na který načmáral adresu a podal ho Charliemu, který měl sotva dost sil si to přečíst, cítil, jak z něj unikají poslední zbytky života. Harry hned po tom zničil pergamen a chvátal na chodbu, kde už slyšel ostatní. Zaklapl dveře, hodil na sebe hábit a než se v ředitelně vzpamatovali z Harryho úprku, vstupovalo dveřmi pět osob v bílých kápích a šlo k Charliemu.
   „Ne…ne…neubližujte mu prosím, ne… ne… neberte mi ho, je to můj syn,“ plakala Molly Weasleyová. Ale těch pět postav jako by ji neslyšelo, v dlaních se jim objevili hůlky a začali čarovat, všichni v kanceláři ztuhli. Ani jedna postava nepromluvila, ale všichni viděli, jak začínají dopadat na Charlieho bílé proudy magie, dokonce ani Brumbál neznal některá z kouzel. Jaké bylo překvapení všech, když slyšeli Charlieho zalapání po dechu. Nakonec jedna z postav přejela nad Charliem dlaněmi, objevilo se modro-bílé světlo a všichni slyšeli jak lupou kosti. Ani jedna postava za celou dobu nepromluvila, když dokouzlili, jen se vydali ke dveřím a opustili ředitelnu. Lupin se za nimi vrhl, ale viděl už jen, jak se rozplynuli. Proto se vrátil do ředitelny.
   „Jsou pryč, přemístili se na schodišti,“ řekl na tázavé pohledy.
   „Cože? V Bradavicích se nikdo přemísťovat nemůže,“ vykřikl Brumbál.
   „Mami, je mi dobře, kdo to byl?“ ptal se Charlie.
   „Tak to nejsi sám, koho by to zajímalo, Charlie,“ ozval se Brumbál.
   „Brumbále, dokážete nějak vysvětlit, jak je možné, že dokázali vyléčit člověka, kterému i studovaná lékokouzelnice pomoct nedokázala?“ zajímalo Artura Weasleyho.
   „Bohužel, Arture, nedokážu, ale co vím určitě je, že používali kouzla z nejvyšší bílé magie a nějaká, která nejsou známá ani mě. Myslím, že bychom měli svolat Řád. Musíme zjistit, kdo jsou ti v bílých kápích,“ rozhodl Brumbál.
   „Ehm, Ehm,“ ozvalo se od jednoho obrazu.
   „Ano?“ zeptal se netrpělivě ředitel.
   „Měli něco vyobrazeno na zádech těch hábitů?“ ptal se jeden obraz v ředitelně.
   „No měli tam stříbrnou nití vyšitá nějaká křídla,“ odpověděla popleteně Molly.
   „Ach,“ ozvalo se od všech obrazů.
   „Vy, něco víte?“ ptal se Lupin zvědavě.
   „Legenda se stává skutečností,“ poznamenal opět obraz, který promluvil první.
   „Jaká legenda?“ zeptala se tentokráte Minerva.
   „V čase až světu bude nejhůř a přátelé se spojí s nevětším svým rivalem, stvrdí vstoupení do řádu Bílého Cherubína svou krví a nakonec až rival najde svou růži, jejich moc bude nevýslovná,“ vysvětloval opět portrét.
   „Co to znamená?“ zeptala se Molly.
   „Jen to, že těch pět postav jsou Cherubíni, jaký je jejich cíl nebo pravidla nikdo neví. Myslím, že je, ale teď budete potkávat dost často, tam kde se objeví zlo, budou i Cherubíni, aby vyvážili a napravili jejich škody. Nemusím vysvětlovat co je Cherubín zač doufám,“ položil obraz řečnickou otázku.
   „Cherubín, znamená Anděl, Anděl je bytost dobra. Myslím si, že tedy nebudou pomáhat straně Temna,“ oddychl si Brumbál.
   „Molly, vezměte Charlieho domů a my se sejdeme po obědě a promluvíme si o vašich vánocích,“ s tím se obrátil na Severuse s Remusem. Všichni odešli z ředitelny do svých kabinetů, hlavu plnou myšlenek na to co viděli. V tom zmatku úplně zapomněli, jak Harry rychle z ředitelny utekl.

   Po přemístění do svého sídla se usadili v knihovně ke krbu, byli dost vyčerpaní a bylo jim zima, proto Harry zapálil oheň v krbu.
   „Rone, Ginny, jste v pořádku?“ zeptal se Harry.
   „Ale ano, kámo, jsem rád, že jsme Cherubíni, a mohli jsme pomoci mému bratrovi,“ odpověděl unaveně Ron.
   „Vypadal hrozně, zajímalo by mě, co se mu stalo,“ řekla jen Ginny. To zajímalo vše, ale ještě chvíli si užívali tepla a klidu u krbu. Věděli, že se musí za chvíli vrátit, než je začnou profesoři hledat po hradě.
   „Za chvíli se bude podávat oběd ve Velké síni, asi bychom se měli vrátit,“ upozornila najednou Hermiona. Proto se zvedli a šli si uložit hábity do svých pokojů. Nakonec se přemístily před pozemky Bradavic. A mířili zrovna do síně.
   „Teď mě tak napadlo, víte o tom, že jsme se přemístili do sídla z Bradavic?“ zeptal se vyjeveně Draco.
   „Hm, máš pravdu, v ten moment mi to vůbec nedošlo, ale neměli bychom to zneužívat, moc by to na nás upozorňovalo,“ zkonstatoval Harry.
   „To je pravda, pojďme rychle, mám hlad a také se chci zeptat, jak to vypadá s Charliem,“ pobízel je Ron.

   Brumbál už seděl v Síni s profesory a pozoroval ji, bylo tu dost málo žáků, teprve zítra sem všichni přijedou expresem. Zadíval se k Nebelvírskému stolu a překvapilo ho, že tam ještě není Harry a jeho přátelé.
   „Viděl z vás někdo Harryho?“ zeptal se.
   „Ne, ale už je tady, zrovna vchází do dveří,“ odpověděla McGonagalová. To už pohledy všech v místnosti směřovali k naší pětce. Na Weasleyových bylo vidět, že jsou smutní, asi jim ještě nikdo neřekl, že je na tom Charlie už dobře. Ale co zaráželo Severuse a Remuse bylo, jak jsou zase unavení. Podívali se po sobě, to snad není možné, vybalit přeci není tak únavné. Ostatní profesoři si toho nevšimli, neznali je tak dobře, jako ti dva. Viděli je, jak se usadili, nabrali si na talíř jídlo a začali jíst. Také bylo vidět, že jim Potter něco říká, ale nebylo slyšet co. Ostatní jen kývali, že rozumí. To zaujalo už i Brumbála.
   „Co si to tam špitají,“ ptal se.
   „Jsou daleko, myslím, že je nikdo od nás neslyší,“ poznamenala profesorka Prýtová. Nakonec jen viděli, jak se pětka zvedla a zamířila ven ze Síně.
Žádné komentáře