Arwenčiny fantazie

Můj sen, má fantazie, mé království - chci se s tebou o to podělit, pokud máš zájem...

Harry Potter a Řád Bílého Cherubína (dokončeno)

Kapitola 28 – Důležitý rozhovor

Kapitola 28 – Důležitý rozhovor

   Ve své komnatě se opět pustili do studování svých cherubínských knih, když narazili na kouzlo, které si mohli vyzkoušet i v těchto podmínkách, přešli do učebny a zkoušeli jej tak dlouho, dokud ho neuměli všichni. Tato zábava jim vydržela až do večeře. Odešli tedy do síně, kde se usadili na svá místa, nabrali si na talíře a pomalu jedli.
   „Tak co, jak jste se rozhodli s těma Prasinkama?“ ptal se zvědavě Harry.
   „Já tam půjdu, tento rok jsem tam byl jen na začátku roku,“ poznamenal Ron a Harry na to kývl, že rozumí.
   „Půjdu s Ronem,“ přidala se Hermiona.
   „A co vy dva, Draco, Ginny?“ ptal se s úsměvem Harry.
   „Já ještě nevím, šel bych, ale zase se mi moc nechce,“ rozebíral to Draco.
   „Já nepůjdu, když nejdeš ty, Harry, samotné se mi tam nechce,“ odpovídala Ginny.
   „Dobře beru na vědomí, vy dva jdete, Draco mi dá zítra u snídaně vědět a Ginny tu zůstává se mnou,“ shrnul to Harry. Zamyslel se a už do konce večeře nepromluvil, bude muset Ginny zítra říct, že si potřebuje něco zařídit, chtěl se naučit poslední živel. Věděl sice, že by ho Ginny neprozradila, ale chtěl to zvládnout dřív, než někomu něco řekne. Ostatní se vesele bavili o zítřejší návštěvě Prasinek.
   „Harry je nějaký zamyšlený, zajímalo by mě, na co myslí,“ poznamenal Remus k Severusovi. Ten zvedl hlavu a zaměřil se na Pottera, vlkodlak měl pravdu. Bude si na něj muset dát pozor, stále mu nešlo z hlavy dnešní dopoledne. Opět hlavu sklonil a pokračoval v jídle. Pětice se po večeři zvedla a zamířila do klubovny, kde se pro dnešek rozhodli hrát kouzelnické scrabble. V deset si opět šli lehnout.

   Ráno si udělali svůj rituál a opět se usadili v síni ke svému stolu.
   „Harry, já tedy do těch Prasinek nejdu,“ říkal zrovna Draco, když procházel Snape.
   „Dobře, jo, Mio, když už tam jdete, mohli byste mi něco přinést?“ ptal se Harry.
   „Jistě to není problém, a co to má být?“ ptala se zvědavě Hermina. To už ji podával Harry měšec s penězi a v hlavě se jí rozeznělo, co má přinést: dva přívěsky, jeden by měl vypadat jako baňka s lektvarem stříbrný a druhý v podobě vlka, ale měl by být zlatý k tomu samozřejmě řetízek.  
   „Dobře, to není problém, asi se tam stejně dlouho nezdržíme s Ronem,“ souhlasila Hermiona. Snape byl zvědavý, co má přinést Potterovi, ale bohužel ten to nevyřkl a Grangerová asi už ví co. Bylo zajímavé, že ti dva jdou do Prasinek a ti tři se rozhodli zůstat. Budou se muset s Lupinem rozdělit a ohlídat je všechny. S těmito myšlenkami se vydal ke stolu pro profesory. Hned za tepla, řekl Lupinovi, co se dozvěděl. Lupin půjde s nimi do Prasinek a Snape zůstane na hradě.
   Hermiona s Ronem zamířili do síně, kde už byl zástup studentů nachystaný do Prasinek. Harry poslal Draca a Ginny do klubovny, že za nimi přijde nejpozději za dvě hodiny, musí si ještě něco prohlédnout na pozemkách a zamířil do Zapovězeného lesa. Snape se trochu zakecal s Lupinem a už viděl jen Draca s Weasleyovou mířit do své klubovny, ale neviděl Pottera. Lupin mezitím došel do Prasinek, kde poctivě nenápadně sledoval Rona s Hermionou. Ti zatím zapadli do Medového ráje, kde nakoupili sladkosti i pro ostatní, kteří nešli. Když vyšli ven, Ron se rozhlédl, jestli nikdo není v doslechu.
   „Mio, už dlouho mě zajímá, jak je to s tebou a s Krumem,“ začal opatrně Ron.
   „Proč to chceš vědět, Rone?“ zeptala se logicky Hermiona.
   „Protože mi, až Harry otevřel oči, mám … mám … mám tě moc rád a kdyby si chtěla se mnou chodit, byl bych rád,“ vykoktal ze sebe Ron a byl celý červený. Hermiona se na něj dívala s úsměvem, opatrně mu zvedla hlavu a zadívala se mu do jeho krásných hnědých očí.
   „I já tě mám ráda, Rone, s Krumem jsme jenom kamarádi,“ dala mu odpověď Hermiona. Ron ji opatrně vzal za ruku a začal se usmívat, teď už bude všechno v pořádku.
   „Měli bychom jít ještě koupit to, co chtěl Harry a pak můžeme jít ke Třem metlám, je dost zima,“ ozvala se Hermiona.
   „A ty víš, co chtěl? Vždyť nakonec o tom nemluvil, jako by si to rozmyslel,“ vyzvídal Ron.
   „Aha, už vím, zapomněl jsem,“ když se na něj udiveně podívala Hermiona. Tato konverzace zaujala Lupina. Ale to už se ti dva vedli za ruce a zamířili do obchodu s různými věcmi. Došli k vitrínám s řetízky, vybrali dva podle přání Harryho a zaplatili je. Potom už zamířili ke Třem metlám, kde si objednali máslový ležák a hleděli si do očí, zamilovaní nepotřebují mluvit. 
   Když se blížil čas obědu, Ron zaplatil za ležáky a ruku v ruce zamířili do hradu. Lupin je opatrně následoval. Bez problémů došli až k hradu. Kde se Lupin vydal do svého kabinetu a ti dva do klubovny.

   Harry zatím zašel do Zapovězeného lesa, kde se opět schoval, aby ho nikdo z žádné strany neviděl. Vyčistil si hlavu a soustředil se na poslední element – Země. Představoval si různé rostliny, které mu začali před očima klíčit a růst, těmi pak nechával spoutávat různé předměty, zkoušel i zvedat hlínu do různých velikostí kopečků. Nechtěl se moc vyčerpat, a proto netvaroval moc velké kopce. Nakonec si zopakoval i další živly, a když byl spokojen a příjemně unaven vydal se zpět do hradu. Zamířil zrovna do klubovny.

   Snape se vydal za těmi dvěmi po schodech, byl zvědavý, kam zmizel Potter. Ale ani s jejich řeči se to nedozvěděl. Doufal jen, že ho nedostanou Smrtijedi. Když Draco s mladou Weasleyovou zamířil do klubovny a po nějaké době nevypadalo, že by vyšli, rozhodl se vrátit do haly a zkontrolovat jestli tam není Potter. K jeho smůle ho nenašel. Proto se vydal do svého kabinetu, kde připravoval hodinu pro těch pět. Nakonec se opět vrátil do haly a viděl, jak jde Potter z venku a míří také do klubovny. Ještě zkontroloval, jestli tam opravdu zapadl a vydal se opět do svého kabinetu. Chvíli před obědem mu někdo klepal na dveře, „Dále,“ vstoupil Lupin.
   „Tak co?“ zeptali se zvědavě jeden druhého.
   „Hermiona s Ronem začali spolu chodit a koupili nějaký věci v tom obchodě, kde se najde ledaco. Neviděl jsem přesně co, vím jen, že to chtěl Harry. Pak zamířili ke Třem metlám a odtud šli rovnou do hradu a do klubovny Nebelvíru,“ podával Lupin hlášení.
   „No Draco s Weasleyovou byli celý čas v klubovně a Potter mi hned po snídani zase zmizel. Byl ale venku, vrátil se od snídaně asi za dvě hodiny a zapadl do klubovny za těmi dvěma, odtud se už nevzdálili. Zajímalo by mě, co měli Potterovi koupit, u stolu totiž také nezaznělo, co to má být,“ povzdechl si Snape.
   „Jdeme na oběd,“ vyzval pak kolegu.

   „Kde jsi byl?“ zeptal se Draco, když Harry vstoupil do klubovny.
   „Jen něco vyzkoušet, Hermiona s Ronem se ještě nevrátili?“ zeptal se, aby převedl řeč na něco jiného.
   „Ne, co budeme dělat?“ zeptala se i Ginny.
   „Počkáme na ně, do té doby si můžeme zahrát řáchavého Petra,“ odpověděl Harry. A tak jim čas v této zábavě rychle utíkal. To už dorazili i Hermiona s Ronem. Rychle se převlékli a spěchali za ostatními do klubovny. Chvíli si povídali, co je nového v Prasinkách a nakonec se vydali na oběd. Hermiona si odchytla Harryho a vložila mu do ruky dva malé balíčky a zbytek galeonů.
   „Děkuji, Hermi,“ poděkoval Harry. A rychle dohnali ostatní. Usedli ke stolu a nabrali si na talíře každý své oblíbené jídlo.
   „Ehm, hm,“ ozvalo se najednou od Rona, nato všichni zvedli hlavu a věnovali mu pozornost.
   „Já a Hermiona jsme spolu začali chodit, jen to jsem vám chtěl říct,“ vyhrkl Ron, dokud měl ještě odvahu. Byl celý červený a klopil hlavu.
   „Gratuluji vám oběma,“ usmál se na ně Harry. Nakonec jim gratulovali všichni.
   „Co budeme dělat zbytek dne?“ zeptal se Draco, kterému bylo trochu úzko u srdce, každý má dívku a on zůstal sám. Harry viděl, jak Draco zesmutněl, bylo vidět, že je rád s nimi a teď má strach, že ho odsunou na vedlejší kolej, když jsou spárováni.
   „Potřebuji mluvit s Remusem a Snapem, no a pak bychom mohli vyzkoušet nějaké štíty, nemusím tuším vysvětlovat které?“ zeptal se jen tak Harry.
   „Na jak dlouho to vidíš tu debatu?“ zeptala se Hermiona, kterou dost zajímalo, co jim Harry může chtít.
   „Nevím možná to bude chvilka, možná to bude na delší dobu, nezáleží to jen na mě, Mio,“ odpovídal s klidem Harry.
   „Zavedu vás do učebny a můžete zatím trénovat i beze mě, doufám, že budete mít rozum a nepřeženete to,“ upozorňoval je ještě Harry. Když dojedli, Harry je zavedl do tajné komnaty a vydal se navštívit Severuse Snape. Strach už z něj neměl, ale přeci se jen necítil nejlíp, když scházel do sklepení. Než zaklepal, vydělal si oba balíčky od Hermiony a rozbalil je, pro Remuse opět zabalil a dal do kapsy a ten pro Snape držel v levé dlani. Pravou rukou pak zaklepal a vyčkával na vyzvání.
   „Dále,“ vyzval příchozího Snape a hlavou mu letělo, koho to sem čerti nesou. Byl opravdu překvapený, když zpoza dveří se vynořil Potter.
   „Dobrý den, pane, můžu dál?“ zeptal se klidným hlasem Harry.
   „Vstupte a zavřete dveře za vámi, Pottere,“ odvětil Snape. Harry tedy vstoupil do kabinetu a zavřel za sebou dveře.
   „Co potřebujete, že to nepočká do hodiny?“ zeptal se mírně nevrlým hlasem Snape.
   „Je to soukromá záležitost, proto si nemyslím, že by bylo dobré to řešit v hodinách,“ nenechal se vyvést z klidu Harry. To u Snapea vyvolalo reakci, že nazvedl obočí.
   „Říkáte soukromé, hm,“ poznamenal Snape a vzal hůlku a začaroval místnost proti odposlechu a vyrušení. Na to jen Harry zareagoval tím, že se otočil ke dveřím a uvalil tam ještě své kouzlo, které může zrušit jen on.
   „Nevěříte mi, Pottere?“ zeptal se už naštvaně Snape, když viděl, co Potter dělá.
   „Já vás nekontroloval, jen jsem tam přidal ještě své kouzlo, které můžu zrušit jen já a je to jen pro jistotu,“ odpověděl s klidem Harry.
   „Co tedy je tak soukromého, že jste mě navštívil, Pottere?“ zeptal se stále nahněvaně Snape. 
   „Jdu si pro ten přívěšek, co vám dal Draco. Je jeho, a proto by ho měl nosit on,“ díval se vyrovnaně na Snapea Harry. Snape si jej tedy sundal s krku a podával ho Potterovi, úplně na něj zapomněl.
   „Děkuji,“ odpověděl Harry a schoval ho do kapsy. „Tady máte svůj,“ a podával mu druhý. 
   „Proč?“ ptal se udiveně Snape.
   „Je začarovaný stejně jako ten pro Draca, pokud budete v nebezpečí, tak jej jen podržte v dlani, aby se ohřál. Já už vás najdu,“ vysvětloval Harry.
   „Ale proč mi ho dáváte, Pottere?“ stále na to nepřišel Snape.
   „Nikdo a tedy ani vy si nezaslouží smrt od Voldemorta a jeho přívrženců,“ vysvětloval klidně Harry, „a také jste Dracův kmotr, kdyby o vás přišel, zdrtilo by ho to.“
   „Jak víte, že jsem jeho kmotr?“ zeptal se Snape, ke druhé větě se nevyjadřoval.
   „Sám nám to řekl, věděl, že ho neodsoudíme, i když vy nemáte Nebelvír rád,“ usmál se s klidem Harry.
   „Když budu v nebezpečí, můžu zavolat Fénixův řád,“ nedal se Snape.
   „To je sice pravda, ale obyčejně než se shromáždí, bývá už pozdě, navíc do některých lokací se nedostanou, myslím si, že nemusím říkat které,“ vyvrátil mu tvrzení Harry.
   „Bohužel musím souhlasit s tím, co říkáš. Dobře budu ho nosit, ale stále nechápu, proč chceš chránit i mě a neříkej, že je to jen kvůli Dracovi,“ stále se v tom rýpal Snape.
   „Hermiona by řekla, že je to můj záchranářský komplex, ale máte pravdu, není to ani kvůli komplexu a ani kvůli Dracovi, tedy jen z těchto důvodů,“ potvrdil mu Harry.
   „A dáš mi odpověď tedy proč? Nebo zase jen řekneš, že to není má věc, jako u tebe v sídle,“ ptal se opatrně Snape a ani si neuvědomil, že mu začal tykat.
   „Stále chcete vědět, jak jsem vás odtud dostal, vím o tom, ale to vám bohužel opravdu nemůžu říct. Jak už jsem řekl doma, je spousta věcí, co bych rád řekl, ale nemůžu. Slíbil jsem, že si to nechám pro sebe, abych byl co nejdéle v bezpečí, až přijde pravý čas, sami na to někteří přijdou. A proč na vás dohlídám? Nevím, možná by se měli spálit mosty za minulostí, možná vystavět nové do budoucnosti, možná jen proto, že jsem se změnil a vidím spoustu věcí jinak než dřív.“ Odmlčel se Harry. Snape musel o tom, co slyšel přemýšlet. A najednou si uvědomil, že Harry je úplně jiný než jeho otec James.
   „Mám ještě jeden dotaz, proč jsi zachránil Draca? A pak i mě?“ ptal se opatrně Snape.  
   „Každý si zaslouží druhou šanci, nezáleží, jestli je na straně dobra či zla. Draco za mnou přišel sám, že nechce jít k Voldemortovi, pokud mu nepomůžu, otec ho zabije,“ opět se odmlčel Harry a vzpomínal na jejich první setkání s Dracem.
   „Proč jsi mu věřil, mohla to být léčka.“
   „To ano, to mohla, ale i tak by mě Draco neohrozil, a já jsem věděl, že říká pravdu, proto jsem mu dal ten přívěšek zlatonky, aby mě zavolal,“ opět reagoval Harry na Snapeova slova. 
   „Trošku od tebe arogantní nemyslíš, když tvrdíš, že tě Draco nemohl ohrozit,“ musel si rýpnout Snape.
   „Možná se vám to tak jeví, ale mám pravdu, i když vám to nemůžu dokázat a budete si o mě i nadále myslet, že jsem arogantní blbec,“ usmál se Harry.
   „A proč si přišel pro mě? Bylo to jen kvůli Dracovi?“ zeptal se zase Snape, který byl vyvedený z konceptu Harryho chováním. – „Posaď se, proč ještě stojíš?“ dodal Severus. Harry se tedy usadil na židli před Snapem a začal vysvětlovat.
   „Ne, kvůli Dracovi ne, i když mi to ulehčil, že vám dál ten přívěšek. Věděl jsem už dávno, že je jen otázka času, kdy Voldemort přijde na to, že jste špion. Pamatujete si na ten výstup s Malfoyem? Tu noc jsem nahlédl Voldemortovi do jeho myšlenek, upozorňuji po dlouhé době. Lucius dostal příkaz, aby vás našel, že je to jeho poslední šance. Lucius se bojí smrti a touží po moci, vydal vlastního syna, nedělalo mu žádný problém, vydat vás. Proto jsem byl už dávno rozhodnutý, že si pro vás do Temného sídla přijdu,“ ukončil dlouhý monolog Harry.
   „Tím chceš říct, že dokážeš číst myšlenky Temného pána? Když už jsi vzpomněl ten incident s Malfoyem, zachoval ses jako blbec, otočit se k němu zády a jít pryč, nebýt Brumbála už by si tu nebyl,“ nedalo Snapeovi, aby Harryho nepokáral dodatečně.
   „Jste si tak jistý, že ten štít vykouzlil Brumbál?“ zeptal se s úsměvem Harry.
   „To chceš říct, že jsi ho udělal ty?“ Hleděl na něj vyjeveně Snape.
   „Ano ten štít jsem udělal já, už u nás doma vás zajímalo jak je možné, že odpovídám dřív, než někdo položí otázku,“ na chvíli se odmlčel Harry, „co vám teď řeknu, ví jen pár lidí a byl bych rád, kdybyste si to nechal pro sebe. Malfoy pro mě nebyl hrozbou, protože jsem přesně věděl, co kouzlí a jaký je třeba štít. Jsem telepat, stačilo jen snížit nitrobranu, abych slyšel jeho myšlenky,“ vysvětlil mu v klidu Harry.
   „Ty tedy říkáš, že když máš nitrobranu, tak neslyšíš ostatních myšlenky? Tak proč jsi tedy odpověděl to ráno na ty moje?“ nedalo to zase Snapeovy.
   „Je rozdíl slyšet všeobecné myšlenky a je rozdíl slyšet myšlenky, které se týkají konkrétně mě, to můžu mít nitrobranu jakou chci, tak je to jako byste mi to říkal nahlas,“ opět mu odpovídal Harry.
   „Aha,“ dodal lakonicky Snape.
   „Ještě něco byste chtěl vědět, pane?“ zeptal se provokačně Harry.
   „A odpovíš mi?“ vrátil otázku Snape.
   „Nevím, hodně bude záležet na té otázce,“ poznamenal Harry.
   „Mám nabídku, vím, že asi přichází dost pozdě, ale mohli bychom být přátelé?“ zeptal se opatrně Snape.
   „Jistě proč ne? Pokud mi přestanete říkat Pottere,“ usmíval se Harry.
   „Dobře já ti přestanu říkat Pottere a ty mě budeš tykat a říkat Severusi,“ vyjednával Snape.  
   „Asi si na to budu muset zvyknout, jen bych si vyprosil jednu výjimku a to v obou směrech,“ odmlčel se Harry, aby zformuloval další větu.
   „A to jakou?“ zeptal se zvědavě Severus.
   „V hodinách, na chodbách, prostě na oficiálních místech bychom měli zachovávat naše nepřátelství. V soukromí to platit nebude,“ odpovídal Harry.
   „Dobře to není nejhorší a platí to i pro tvé přátele to nepřátelství? Ti s tím asi nebudou souhlasit, když o mě budeš prohlašovat, že jsem tvůj přítel.“ Nedalo to Severusovi.
   „Před přáteli jste můj přítel, nezajímá mě, jestli se jim to líbí nebo ne, navíc smíří se s tím. Draco byl kdysi také můj nepřítel, a teď je náš kamarád. Bude to chtít jen čas a všechno se srovná,“ dodal Harry.
   „Asi máš pravdu,“ podotkl Severus.
   „No nic měl bych jít, musím ještě za Remusem a za ostatníma, už teď mě určitě nahání, kde jsem,“ loučil se Harry se Severusem.
   „Opatruj se a někdy zase přijď,“ zval ho Snape.
   „Zastavíme se i s Dracem, klidně se můžete stavit i vy, stačí před tou stěnou myslet na mě, a já vám otevřu dveře,“ odpovídal Harry se smíchem, a zároveň rušil své kouzlo a otvíral dveře, kterými prošel a byl pryč.
   „Drzoun, jak mohl vědět, že vím, jakou stěnu myslel,“ ale to už se smál i Severus.  Nakonec byl rád, že se s Harrym usmířil. Byl to prima kluk, jak právě zjistil.

   Harry mezitím dorazil už před kabinet Remuse, zaklepal a opět čekal na vyzvání, otevřel osobně Lupin.
   „Ahoj, Harry, tebe jsem tu nečekal. Potřebuješ něco?“ ptal se zvědavě.
   „Ahoj, Remusi, můžu dál?“ zeptal se Harry.
   „Jistě pojď dál a posaď se,“ vybídl ho Lupin.
   „Nemůžu se dlouho zdržet, ale něco jsem ti přinesl a přál bych si, abys to měl vždy u sebe,“ začal Harry, Lupin na něj vyjeveně zíral. To už mu Harry dával do ruky řetízek s přívěškem v podobě vlka.
   „Když budeš v nebezpečí, tak ten přívěšek podrž v dlani a zahřej ho. Ostatní ho mají stříbrný, ale ty ho máš zlatý, protože jsi na stříbro alergický,“ vysvětloval trpělivě Harry princip přívěšku.
   „Harry, to nemůžu přijmout, to muselo stát moc peněz a dárek k vánocům jsem od tebe už dostal,“ bránil se Lupin.
   „Toto není dárek k vánocům, nestálo to zase tolik, aby to zaplatilo tvůj život. Prosím, Remusi, nech si ho a nos jej, budu pak klidněji spát,“ rozhodl se Harry trochu k vydírání.
   „Dobře tedy, když si to tak přeješ, ať je po tvém,“ Remus už neprotestoval a řetízek si zavěsil na krk.
   „Spokojený?“ zeptal se ještě pobaveně.
   „Ano, teď už ano,“ odpověděl s úsměvem Harry. „Musím se s tebou rozloučit, čekají už na mě ostatní,“ loučil se Harry a procházel dveřmi a mířil do svých osobních komnat.

   „Kde je zase tak dlouho ten Harry, už je to víc jak hodina, co je pryč,“ nervózně se ptala Ginny.
   „Říkal, že jde za Snapem a Lupinem, třeba se zdržel u Remuse,“ odpovídala klidně Hermiona. To už ale slyšeli klapnout dveře a vynořil se sám Harry osobně.
   „Už jsem tady, omlouvám se, ale zdržel jsem se, tak co jak vám to jde?“ zeptal se ostatních. Ti mu hned předváděli, co mezitím zkoušeli, chvíli je jen pozoroval a nakonec se k nim přidal. Skončili, až byl čas večeře.
   „Jděte napřed, potřebuji mluvit s Dracem,“ vyzval je Harry. Všichni se sice po něm zvláštně podívali, ale udělali, co si přál.
   „Potřebuješ něco, Harry? Nebo jsem udělal něco špatně?“ ptal se strachem v hlase Draco.
   „Ne, nic jsi neudělal, jen ti chci něco vrátit,“ odpovídal mu Harry a podával mu jeho přívěšek.
   „A co Severus?“ ptal se opatrně Draco.
   „Ten má svůj, proto jsem byl u něj,“ odpověděl Harry.
   „A bude ho nosit?“ ptal se dál Draco.
   „Ano bude ho nosit, můžeš si ho sám i zkontrolovat,“ opět odpovídal Harry.
   „Dobře tedy,“ oddechl si Draco.
   „Pojďme za ostatníma a na večeři,“ vyzval Harry Draca.

   Ostatní už seděli v síni, když se tam objevili Harry s Dracem.
   „No konečně, co se děje, že to může vědět jen Draco a my ostatní ne?“ ptala se naštvaně Hermiona.
   „Harry mi vracel přívěšek, který jsem dal Snapeovi,“ ozval se Draco.
   „Aha, promiň,“ omlouvala se Hermiona.
   „Nic se neděje,“ ozvali se Harry s Dracem současně. Ostatní se začali smát.
   „Vy jste dvojka,“ poznamenala Ginny, když se dosmála.
   „Co budeme dělat ještě dnes a zítra, máš už nějaký plán?“ ptal se zvědavě Ron.
   „Dnes si dáme volno, abychom dočerpali síly, a zítra to se ještě uvidí,“ poznamenal Harry. Ostatní kývli, že rozumí. Pak už se jen věnovali svému jídlu před sebou.
   „Harry?“ ozvalo se mu v hlavě, „Ano? Potřebuješ něco, Severe?“ ptal se Harry.
   „Ne, já jen zkouším, jestli to funguje,“ přišla odpověď.
   „A?“ ptal se Harry.
   „Funguje a nesměj se,“ odpověděl opět Snape. Harry dusil smích, přesto si toho všimli jeho přátelé.
   „Děje se něco? Čemu se tak směješ?“ ptali se všichni a naklonili se k Harrymu blíž.
   „Ale jen jsem si na něco vzpomněl,“ odpověděl neurčitě a nasadil si klidnou masku, i když v duchu se stále řehnil. Nakonec opustili síň mezi posledníma studenty, šli rovnou do klubovny, kde se vyložili do křesel a jen si tak povídali o všem a o ničem. V deset se rozešli spát, jen Harry je upozornil na tělocvik zítra ráno a každý už mířil do své postele.

   Po rozcvičce zamířili na snídani, už jim ani nepřišlo, že je to něco neobvyklého. U stolu byli vždy mezi prvními. Měli rádi tuto klidnou část dne, kdy tu bývali skoro sami.
   „Dopoledne bychom mohli navštívit naše sídlo a vzít si nějaké nové knihy na prostudování,“ poslal Harry vzkaz všem. Nechtěl to rozebírat nahlas, i když v síni bylo minimum lidí, mohl by je někdo slyšet. Od všech přišlo jen přikývnutí, že jsou srozuměni s programem na dopoledne. A tak když všichni dojedli, vydali se do svých ložnic vzít si bundy, kdyby se někdo ptal, jdou se projít. Sešli se před krbem a vyrazili na pozemky, Harry ještě kontroloval pro jistotu, že je nikdo nesleduje a mířili si to k přemisťovací bariéře, hned jak ji překročili, se přemístili do svého sídla.
   „Které knihy si máme brát, uzdravující nebo obrané?“ ptala se Ginny.
   „Vezmeme si každý něco jiného, po přečtení si je vyměníme, nebudeme sem moci chodit často. Bylo by nápadné, že mizíme z hradu,“ upozorňoval Harry. Všem to přišlo jako dobrý nápad, a tak se vydali do knihovny. Každý se díval potom, co by ho asi tak zajímalo. 
   Hermiona si vytáhla knihu: „Jak uzdravit, když jste jen krok od smrti“, Ginny zaujala jiná: „Od lehkých zranění až po nejtěžší snadno a rychle“. Ron se rozhlížel stále dokola a nezaujala ho žádná, asi to bylo tím, že nejhůř nesl studování z knih, nakonec sáhl po jedné bez rozmyslu: „Jak se stát dokonalým Cherubínem“, Draca zaujala silná vazba: „Ochranná kouzla pro začátečníky i pokročilé“. Harry se rozhlížel nejdéle, knih tu byla spousta, nakonec narazil na spodu v poličce na zaprášenou velkou knihu, pro kterou se i rozhodl, po přečtení názvu: „Živelná magie v ochranných kouzlech“. Když už všichni drželi své knihy na studování, rozhodli se vrátit, přeci jen jim to hledání chvilku vzalo a za tu dobu je mohl už někdo hledat. Proto neváhali a opět se přemístili a zamířili rychle do hradu. Stavili se ve svých pokojích, kde se převlékli a vydali se do své tajné komnaty. Posadili se do křesel kolem krbu a otevřeli každý svou knihu, kterou si vybral. Harry jen zavolal Lucy, jestli by jim přinesla nějaké občerstvení. Za chvíli byla zpět s konvicí čokolády a čaje, s několika druhy zákusků. Harry ji poděkoval a Lucy se vrátila do jeho sídla. Každý se zabral do své knihy, a když jim přišlo něco zajímavého, poznamenali si to do svých deníků, aby později to mohli prodiskutovat mezi sebou. Nastal čas oběda, odložili tedy knihy na později a vydali se do síně. Celou cestu Harry přemýšlel, že si odpoledne udělají volno a mohli by si zahrát kouzelnické scrabble. Nakonec se usmál, pozve i Severuse a Remuse, alespoň bude zábava.
   „Můžeš nám vysvětlit, čemu se zase šklebíš Harry?“ zeptala se důrazně Hermiona.
   „Ale jo, napadlo mě, že si zahrajeme odpoledne kouzelnické scrabble, musíme si dát i pauzu nebo zapomeneme žít,“ odpověděl ne tak zcela Harry.
   „Dobře to je dobrý nápad, ale to nevysvětluje ten tvůj škleb,“ nedala se Hermiona.
   „Ale přemýšlel jsem, že pozveme i Snape s Lupinem,“ dopověděl to Harry.
   „Aha, hm, to můžeme, jestli tedy budou mít čas a Snapeovi se bude chtít trávit čas s nenáviděnými Nebelvířany, když nemusí,“ prohlásila Hermiona.
   „Já si myslím, že se přidá,“ poznamenal jen lakonicky Harry a dál už to nerozebíral. Draco jen nazvedl obočí po této větě.
   „Harry nemáš horečku?“ zeptal se Ron, kterému až teď došlo, o čem je řeč.
   „Proč?“ reagoval Harry.
   „Ty chceš sám dobrovolně pozvat Snape? To už je, co říct,“ odpověděl Ron. Nato Harry nereagoval, neměl důvod, sami poznají, že věci se změnili. To už vstoupili do síně a zamířili na své místo, kde si hned nabrali jídlo a každý se mu věnoval. Jen Harry přejel profesorský stůl, když viděl, že oba profesoři jsou tam, rozhodl se je zrovna kontaktovat.
   „Ahoj, Severusi,“ poslal vzkaz Snapeovi.
   „Ahoj, potřebuješ něco, Harry?“ vrátil mu to Snape.
   „Vlastně ani ne, jen se tě chci zeptat, jestli máš teď po obědě čas a chuť si zahrát kouzelnické scrabble s námi,“ vysvětloval dál Harry.
   „O ničem nevím, co by se nedalo odložit na pozdější dobu, budu rád, když si s vámi zahraji,“ odpověděl obratem Snape.
   „Dobře, tak pak dojdi k té stěně a ozvy se, já ti otevřu,“ poslal ještě poslední instrukce. Nato se obrátil na Remuse: „Ahoj, Remusi.“ Remus trochu nadskočil, jak se lekl. Rozhlédl se kolem, kdo k němu mohl mluvit.
   „Remusi, to jsem já Harry, chtěl jsem se zeptat, jestli si chceš s námi zahrát po obědě kouzelnický scrabble. Odpověď mi dáš tak, že v duchu vyslovíš mé jméno a řekneš, jestli jo nebo ne,“ dával instrukce Harry.
   „Harry, víš, jak jsem se lekl? Už jsem si myslel, že jsem se zbláznil. Rád si s vámi zahraji, ale kde? Nebude divný, když se objevím u vás ve věži?“ ptal se trochu smutně Remus.
   „Promiň, Reme, neuvědomil jsem si, že jsi mě ještě nikdy neslyšel. Nebudeme hrát ve věži, budeme tam, kam se nikdo nedostane bez mého souhlasu a taky nás ani nikdo nevyruší. Přidej se k Snapeovi, on tě tam zavede, ví kam. Tak zatím,“ rozloučil se Harry.
   „Severe, ještě mám prosbičku. Vezmi sebou i Lupina, neví, kam má jít a přidá se k nám,“ poslal poslední vzkaz Snapeovi.
   „V pohodě, už jsem si na něj vcelku zvykl,“ dostalo se Harrymu odpovědi. Na to se musel Harry usmát. Než se stačil někdo z jeho přátel nadechnout, tak sám vyhrkl: „Jen jsem domlouval to scrabble.“
   „A?“ vyletělo nedočkavě z Draca.
   „Oba se k nám připojí,“ lakonicky poznamenal Harry. Už čekali jen na Rona, který dojídal. Vždy byl nejvíce hladný. Konečně dojedl i on a mohli se vydat do jejich komnaty. Tam si Harry opět zavolal Lucy a poprosil ji o občerstvení pro sedm lidí. Hned byla zpět, přinesla v konvicích čokoládu, čaj a kávu a několik podnosů se zákusky a toasty, Harry ji opět poděkoval a už byla pryč. Vyčaroval ještě dvě křesla, která přišouply ke krbu. Nachystali hru a čekali na profesory.

   Když Severus viděl, že pětice odchází, podíval se po Lupinovi. Oba už měli dojedené.
   „Tak pojďme, ať na nás dlouho nečekají,“ poznamenal Snape. Remus se tedy zvedl a vydal se za Snapem. Divil se, kam ho vede, vyšli do třetího poschodí a místo do věže se vydali na druhou stranu, až přišli k obrazu.
   „Hm, Severusi víš kam jít?“ zeptal se Lupin.
   „Ale ano, jenom pojď,“ odpověděl Snape. Nadzvedl obraz a otevřel dveře, kterými následně prošli a pokračovali dále.
   „Tady je jen slepá ulička, žádný další dveře nevidím, Severusi,“ opět to nedalo Remusovi.  
   „Vydrž, Remusi,“ opět jen odvětil Snape. To už stáli u zdi a Snape v duchu volal na Harryho. Netrvalo to ani minutu a už se otvíraly dveře, které se tam znenadání objevily.
   „Už vás čekáme, pojďte dál,“ prohlásil Harry a vracel se do obývacího pokoje. Snape s Lupinem ho následovali, Remus se rozhlížel, sice byl záškodník, ale o této chodbě a komnatě nevěděl a pochyboval, že o tom věděli i ostatní Poberti. To už dorazili do obývacího pokoje, kde na ně čekali ostatní, usadili se do křesel a začali hrát. Výborně se u toho bavili, bylo vidět, že všem se rozšířila slovní zásoba. Nejvíce všechny udivovalo, když Harry oslovoval Snapea Severusi a tykal mu a Snape na něj nevyletěl a ještě mu říkal Harry. 
   Občerstvení, co jim přinesla Lucy, postupem doby mizelo, a odpoledne ubíhalo šílenou rychlostí. Harry dokonce dokázal Severuse několikrát rozesmát, což přineslo obrovskou změnu celého jeho vzhledu. Nakonec se otrkali i ostatní a uvolnili se před obávaným profesorem. O to byla hra pak ještě zajímavější. Skončili, když byl čas večeře, nikomu se nechtělo, ale vyvolalo by to jen spoustu řečí. Proto první odešli profesoři a pak ostatní. Harry ještě poprosil Lucy, aby po nich uklidila nepořádek, co tu nadělali a vydal se také do síně.

   Po večeři se už odebrali do klubovny, přemýšleli nad tím, co budou mít zítra na vyučování. Rozvrh dostanou až zítra. Bude to asi dost zajímavý. Nakonec se rozloučili a zalezli do svých pokojíků a postýlek.
Žádné komentáře