Arwenčiny fantazie

Můj sen, má fantazie, mé království - chci se s tebou o to podělit, pokud máš zájem...

Harry Potter a Řád Bílého Cherubína (dokončeno)

Kapitola 3 – Neblahé zjištění a Harryho druhý den

Kapitola 3 – Neblahé zjištění a Harryho druhý den

  Celý den se hlídka nehnula ze svých stanovišť od Harryho dočasného ubytování. Už dlouho svého chráněnce neviděli, ze začátku prázdnin vypadalo, že Harry vyjde sem tam na zahradu, i když jen kvůli práci, ale poslední dny, jej nikdo neviděl a dokonce se ani u něj v pokoji nic nedělo. Proto dnes přišel po dlouhé době hlídat také Moody, vrtalo jim totiž hlavou, jestli Harry neopouští dům svých příbuzných pod svým neviditelným pláštěm, což by pro něj mohlo být dost nebezpečné. Ale ani Moody nemohl dát uspokojivou odpověď, Harryho nezahlédl skrz své oko ani on. A pomalu ale jistě začínalo být jisté, že se s Harrym něco děje. Všichni chápali, že asi truchlí za svým kmotrem, přesto si nedokázali představit, jak se asi musí Harry cítit. Proto se nakonec začali domnívat, jestli si Harry něco neudělal a nebo ještě hůře, jestli mu neudělali něco ti příšerní mudlové u kterých žil. Přesto všechno stále byli klidní a utěšovali se tím, že je alespoň Harry v bezpečí.
   Na to, že Harry zmizel, přišla hlídka před domem Dursleyů druhý den až na večer a to jen díky náhodě. Bylo jim divné, že jsou Dursleyovi tak šťastní a slaví, což u těchto mudlů bylo velmi zarážející, protože vždy byli jen hrubý, pokud se něco týkalo jejich synovce, nebo kouzel. Proto se začali nenápadně vyptávat jejich syna Dudleyho, který se právě vracel domů ze svých toulek se svými kamarády, známými výtržníky.
   A ten jim s širokým a radostným úsměvem na tváři oznámil: „Máme radost a slavíme, že ten budižkničemu Potter zmizel.“ Do hlídky jako když hrom uhodí.
   „Jak zmizel?“ ptala se mladá čarodějka, co byla na hlídce.
   „No prostě je pryč, ráno když jej šla matka vzbudit, tak ho v pokoji nenašla a nejsou tam ani žádné jeho věci,“ odvětil opět Dudley a šel domů dál slavit, přeci se nebude vybavovat s takovými podivíny na ulici, ještě by jej mohl někdo vidět.
   Oba hlídači se na sebe podívali se zděšením v očích, přidali do kroku, aby dostihli a přidali se k mladému Dursleyovi, kterému nakázali, aby jim ukázal Harryho pokoj. Ten jim neochotně vyhověl, přeci jen dostal strach, když si vzpomněl, jak mu jeden z nich přičaroval prasečí ocásek, nechtěl si tuto zkušenost zopakovat.
   Když přišli do Harryho pokoje, opravdu neviděli žádné z jeho věcí, ale co je více překvapilo bylo, že nezaznamenali ani žádné důkazy o tom, že by tu Harry někdy byl, natož že by tu proběhl nějaký boj, při kterém by byl Harry zraněn a následně násilím odvlečen. Vypadalo to, jako by odešel dobrovolně se všemi svými věcmi, ale jak je to možné? To byla teď otázka, kterou si kladli oba strážci. Vždyť ho neviděli opustit dům už několik dnů a to tu dnes byl i Moody, který by ho určitě svým kouzelným okem viděl. Slušně poděkovali a vyšli před dům, kde na sebe kývli a přemístili se na ústředí. Na co tu už zůstávat, když jejich objekt hlídaní je pryč a nevypadá to, že by se chtěl někdy vrátit. Jejich nálada dosahovala bodu mrazu a jejich srdce začal stískat strach, co bude dál. Kde je Harry? Jejich poslední naděje?
   Po přemístění na ustředí, je spatřili další členové Fénixova řádu, nestačili se divit, co tam chtějí, vždyť mají hlídat Harryho. Na zvědavé pohledy nereagovala a zmožně se svezla do židle, kterou ji přistrčila paní Weasleyová. Nakonec se ozvala dutým a hluchým hlasem Tonks: „Zavolejte někdo Brumbála, prosím.“ Remus, který všechno zmateně pozoroval, přestal jen koukat a začal se dožadovat odpovědi, co tu chtějí, vždyť mají být úplně jinde. Na to dostal odpověď od Moodyho.
   „Až přijde Brumbál všechno Vám vysvětlíme,“ ozval se Moody, zamyšleným hlasem, stále se utápěl ve svých myšlenkách, kdy mohl mladý Potter zmizet, kam a hlavně jak, že si ho nevšiml.
   Když se ti dva neměli k vysvětlení, došla paní Weasleyová ke krbu, hodila tam prášek Letaxu a spojila se s ředitelem kouzelnické školy zvané Bradavice, Albusem Brumbálem. V rychlosti mu řekla vše, co se dozvěděla a poprosila ho o návštěvu ústředí, aby se vůbec dozvěděli, co se stalo. Nakonec se opět vrátila do kuchyně, kde usedla za stůl vedle Tonks a pozorovala oba strážné Harryho.
   Mezitím už Brumbál vystupoval z krbu.
   „Co se tu děje? Proč mě to voláte? A co tu děláte vy dva, když máte hlídat Harryho?“ sypal ze sebe jednu otázku za druhou Brumbál, který nic nechápal s rozhovoru od paní Weasleyové, protože ta byla rozrušena a nemluvila souvisle.
   „Harry zmizel,“ řekla Tonks a najednou se ji spustili z očí slzy, došli ji, že Harryho asi už nikdy neuvidí, určitě je u Pána Zla a jejich naděje je mizivá.
   „Jak zmizel?“ vyhrkli současně všichni přítomní v kuchyni, což byl Lupin, Molly, Brumbál a také naši dva strážci Tonks a Moddy.
   „No prostě zmizel! Že ho nevidíme jsme si zvykli, ale že by ta jeho mudlovská rodina oslavovala, nám bylo divné, tak jsme se ptali toho jejich syna, co že se to děje, no a on řekl, že slaví, protože ten Potterovic budižkničemu je fuč i se svýma věcma,“ řekli celou verzi příběhu oba hlídači. Brumbál na ně nechápavě zíral, na to přiskočil ke krbu a s někým chvíli mluvil. Za chvíli se vrátil do kuchyně, sedl si a čekal. Všichni přítomní na něj nechápavě hleděli, přesto Brumbál stále mlčel a jakoby na něco čekal.
   O pár minut později z krbu vystoupil profesor Snape. Rohlédl se po kuchyni až spočinul svým pohledem na Brumbálovi. Nakonec svým ledovým hlasem prohlásil: „Potter u pána Zla není, a navíc ten byl velmi překvapen, že není u svých příbuzných a poslal mě vyzvědět, jestli už se ví něco více o jeho zmizení.“ Toto prohlášení bylo, jako když se vypustí bomba. Všichni po sobě koukali a nevěděli, co se bude dít. Tak kde ten Harry může být a hlavně jak se dostal od svých příbuzných, když jej nikdo neviděl.
   „Viděl někdo Harryho odcházet?“ ptal se Brumbál, který byl opravdu překvapen, že Harry znenadání zmizel a není ani u Voldemorta, jak se do teď všichni domnívali.
   „Ne, neopustil dům, to bych viděl, i kdyby měl neviditelný plášť na sobě,“ odpověděl Moody, který byl stále zamyšlený a nenacházel řešení svých otázek.
   „To je záhada, dům neopustil, ale uvnitř není ani on, ani jeho věci. Jste si vy dva jistí, že ho někdo neunesl? Svolejte poradu!“ rozkázal Brumbál.
   „Opravdu jsme si jistí, Albusi, vypadá to, jakoby odešel dobrovolně! V jeho pokoji nebyly žádné známky po boji, všechno bylo uklizeno, jako by tu místnost nikdo dlouho neobýval, asi odešel sám a nebránil se, jinak si to neumíme vysvětlit. A ti mudlové o něm taky nic neví,“ zareagovala Tonksová na Brumbálovu otázku.
   Po příchodu všech členů se dohodli, že Harryho musí hledat a za každou cenu najít dřív než Voldemort, když už i on ví, že nemáme nad Harrym momentálně žádnou ochranu a hlavně ani nevíme, kde je. Nejvyšší stupeň opatrnosti s tak citlivou informací, ať nepronikne na veřejnost, tam by vznikla ještě větší panika, protože všichni teď k Harrymu vzhlíží jako k zachránci a vyvolenému.
   Paní Weasleyová byla od této zprávy velmi nešťastná a měla stále v očích slzy, protože Harryho měla ráda jako vlastního syna. A když si vzpomněla na své děti, bylo ji ještě hůře, také se jim to dlouho nepodařilo před nimi skrýt a to už tu byla i Hermiona Grangerová, Harryho nejvěrnější kamarádka od dob, kdy ji s Ronem zachránili v prvním ročníku o dušičkách před trolem.
   Všichni byli smutní, a pomalu se vzdávali naděje, že kdy ještě Harryho uvidí, už ho totiž hledali několik dní, ale bez valného úspěchu, jako by se po něm země slehla. Všichni už ztráceli naději, že je ještě Harry živý. Nejvíce to však dopadalo na Rona Weasleyho jeho největšího kamaráda a Hermionu Grangerovou jeho nejlepší kamarádku. Přesto všechno ti jediní se nevzdávali poslední kapky naděje v jeho návrat, vždyť Harry by bez nich neodešel, už toho prožili spolu tolik, bez Harryho se ti dva přimkli k sobě jako tonoucí stébla a stala se z nich nerozlučná dvojice, která odmítala se bavit s někým jiným, než spolu.
   Všechny sovy, co ti dva posílali, se vracely s neúspěchem zpět, neboť adresáta nešlo nalézt a Harryho narozeniny už byly na spadnutí a oni stále nic nevěděli a to je velmi rmoutilo.

   Když se ráno Harry vzbudil, šel se opláchnout, jako přechozího dne a oblékl se, pozdravil se s Hedvikou, jeho sněžnou sovou a rozhodl se, že začne cvičit, protože si musí vylepšit kondici. Odešel do tělocvičny, kde strávil různým cvičením a mořením svého těla dvě hodiny. Po cvičení se opláchl a seběhl schody do jídelny, kde už na něj čekala Lucy se snídaní.
   Po snídani vešel do své pracovny, kde si chtěl v klidu popřemýšlet o svém programu a trochu nabrat sil po své ranní rozcvičce, kterou trochu přehnal, jak nebyl zvyklý na cvičení. Po chvíli sedění a hledění do blba se rozhoupal k tomu, že by si mohl prohlédnout, co je uschováno v šuplících pracovního stolu. Našel různé dokumenty, jako jsou vlastnické listiny od domu, seznam kouzel co byly na dům použity, a také zajímavou knihu, která ho hned zaujala na první pohled.
   Byla to kniha s poznámkami přímo od Godrika Nebelvíra, se zvědavostí jeho vlastní ji otevřel, našel v ní k jeho překvapení výčet všech vlastností, co by měl zdědit jako Nebelvír: zvěromagie, tu se chtěl naučit od té doby, co se dozvěděl, že zvěromágem byl jeho otec i kmotr, kouzlení bez hůlky a neverbálně, to bylo zajímavé, Hermiona se jednou o tom zmínila a prý to nebylo vůbec jednoduché a jen pár jedinců to svede, mistrovská nitrobrana a nitrozpyt, to by se mu hodilo umět už minulý rok a opět jeho myšlenky sklouzly na ministervo kouzel, jednu výhodu to ale mělo, nemusel by jít za Snapeem, přemísťování, když by se mu to povedlo naučit, byl by vepředu od ostatních, protože tento rok by se měli i v Bradavicích toto odvětví magie učit, ovládaní živlů tak o tomto ještě neslyšel a nemuselo by být špatné ovládat nějaký živel a vycítění magie, toto se budu učit až naposled, protože vůbec nevím, co to znamená a jak bych magii mohl cítit, rozhodl se Harry po přečtení svých budoucích schopností. Také si tam přečetl, že se prvně bude muset tuto vlastnost naučit teoreticky a pak prakticky ovládat, teprve pak se může ukázat jeho dědictví. V ten moment ho napadlo, že nic není zadarmo a všechno něco stojí, Michael ho přeci upozornil, že bude mít dost práce. V knize také bylo spoustu kouzel z bílé magie a neutrální, ale také i samotného Nebelvíra, které bude muset ještě prozkoumat dopodrobna. Navíc měla kniha tu výhodu, že ji dokázal přečíst jen samotný dědic Nebelvíra, tudíž jen Harry a když si ji vezme do Bradavic, tak stejně nikdo nezjistí, co to čte. Bylo mu jen líto, že nemá nějakou takovou knihu andělskou, protože tam bude muset jít jen cestou pokusů a omylů a vůbec neví, co má od jejich moci čekat, varoval ho i Michael přece.
   Nakonec se rozhodl, udělat si rozvrh, co se musí všechno naučit, dokud jsou prázdniny, než bude muset nastoupit zpět do Bradavic. Přitom si vzpomněl i na své dobré přátele, co asi dělají a jestli už zjistili, že není u Dursleyů. Bylo mu líto, že jim přidělává starosti, ale pamatoval na slova Archanděla Michaela – nikdo se to nesmí dozvědět, dokud nenastane ten pravý čas. A ten jak cítil, stále nenastal. Ale třeba by jim mohl poslat alespoň dopis, že je v pořádku, aby se o něj zbytečně nebáli.  
   „Hm, ale jak to udělat? Hedvika se sem asi nebude moci vrátit beze mě a já se ještě neumím, a ani nesmím přemísťovat,“ začal si drmolit pod nos Harry.
   K jeho překvapení zazářil před ním stůl rudou barvou s nádechem bílé. 
   „Co to je?“ vykřikl překvapeně. Záře pominula a hleděl na něco velmi krásného, byl to rudý fénix, jen na křídlech měl pár bílých pírek.
   „Ahoj, Harry,“ ozvalo se mu v hlavě. Harry byl už tak překvapený, a proto hleděl se spadlou bradou na fénixe, „ty mluvíš?“ ptal se trochu nechápavě Harry.
   „Ano, budu tvůj přítel, jestli chceš, a budu s tebou moci mluvit i nadále, jestli si mě necháš,“ ozval se opět fénix.
   „Ano, samozřejmě si tě rád nechám a budu tvým přítelem,“ usmíval se Harry, „ale jak ti mám, příteli, říkat?“
   „Já jméno ještě nemám, musíš mi nějaké dát,“ zapípal naproti něj fénix.
   „Jak by se ti líbilo, kdybych ti říkal Angele?“ ozval se po chvíli přemýšlení Harry.
   „Ano, to se mi libí, je to krásné jméno,“ odpověděl nadšeně Angel.
   „Angele? Kde ses tu vzal a proč máš takové zvláštní peří?“ ptal se zvědavě Harry.
   „Byl jsem sem poslán anděly, abys měl přítele, doručovatele zpráv ze svého domu a pomocníka v nouzi, než ovládneš dokonale svou moc. A barvu mám takovou, protože jako Nebelvír máš ve znaku červenou a bílá pírka značí, že patříme k andělům,“ odpovídal dobromyslně fénix.
   „Doufám, že se ti jako přítel budu taky zamlouvat, mě se strašně líbíš,“ vykládal Angelovi nadšeně Harry, který v ten moment zapomněl na všechno a na všechny, což lze pochopit, protože vlastnit fénixe bylo velmi vzácné, jediného koho poznal, byl ředitel Brumbál a toho se nikdy neodvážil zeptat, kde k němu přišel.
   „Jsem rád, že mě bereš jako přítele a ne jako svého mazlíčka, myslím, že spolu budeme dobře vycházet, pomůžu ti i při učení, pokud budu moci,“ zazpíval mu fénix, kterému se chlapec před ním také líbil, jak mu slibovali andělé, než jej sem poslali.
   „Děkuji ti, Angele, akorát jsem si chtěl udělat rozvrh na dny, kdy budu ještě tady, než se vrátím do školy. Áááá,“ hlasitě a protáhle zvolal Harry, „abych nezapomněl, mám ještě sovu Hedviku, mám ji rád a byl bych ještě radši, kdybyste se spřátelili spolu taky, byla totiž mou jedinou oporou v předchozím bydlišti.“
   „Myslím si, že to nebude problém, Harry,“ odpovídal mu Angel. Když Harry zjistil kolik je hodin, rozhodl se jít na oběd a rozvrh nechat až na potom. Nerad nechával Lucy a ostatní skřítky čekat, už včera se s nimi se všemi seznámil a domluvili se, že budou jídávat spolu. Angel si sedl Harrymu na levé rameno a vydali se do jídelny. Po obědě se konečně Harry dostal k tomu rozvrhu.
   S Angelem se domluvil, že pokud toho chce, co nejvíce stihnout, bude muset stávat brzy než bylo jeho zvykem, proto si do rozvrhu poznačil: Budíček v 6 hodin, dvě hodiny rozcvička na zesílení jeho tělesné schránky, krátká sprcha pro osvěžení namožených svalů a pro očistu  těla od potu. Snídaně 30 minut, dále odchod do knihovny, nalezení knih pro daný předmět a probíraní teorie z knih až do obědu, na oběd hodinu, a od jedné hodiny do šesti procvičování kouzel a upřesnění teorie různého odvětví, které bude třeba. Večeře a večerní studium z knih. Nejpozději k desáté hodině večerka, aby byl čerstvý na druhý den.
   Angel jen souhlasil. Byl to perný rozvrh, ale Harry si usmyslel, se naučit, co nejvíce za tuto krátkou dobu než půjde do školy a také, aby měl nějakou šanci proti tomu hadímu ksichtu, kterého si tak pojmenoval a se kterým už seznámil i svého přítele Angela. Navíc v koutku duše si přál nezklamat své předky, jak anděly, tak i samotného Nebelvíra.
Žádné komentáře