Arwenčiny fantazie

Můj sen, má fantazie, mé království - chci se s tebou o to podělit, pokud máš zájem...

Harry Potter a Řád Bílého Cherubína (dokončeno)

Kapitola 4 – Naděje umírá naposled aneb Harryho studium a narozeniny

Kapitola 4 – Naděje umírá naposled aneb Harryho studium a narozeniny

   Jak si Harry napsal, tak i udělal – každé ráno rozcvička, kde si naplánoval běh, posilovací cviky a cviky na protažení a uvolnění svalů, a pak už procházel knížky v knihovně, kterých tam bylo opravdu hodně a on nevěděl, kde první začít a co si vybrat. Nakonec se rozhodl pro nitrobranu, i když toužil více po zvěromágství. Ale věděl, že musí stůj, co stůj, se naučit ochránit svou mysl před Voldemortem. Aby se už neopakovalo to, co se stalo na konci minulého školního roku, na mysl se mu opět dostali jeho dva nejlepší přátelé, ještě měl o koho přijít, a proto zvítězila nitrobrana. S tím nakonec souhlasil i Angel, když mu Harry povyprávěl, čím vším za svůj krátký život prošel. Hodně si spolu s Angelem povídali a ten mu tím nahrazoval Rona a Hermionu, o kterých mu také sáhodlouze povídal.
   A tak začali se společně učit. Harry nastudoval ráno teorii, kterou zkonzultoval s Angelem a doladil poslední nejasnosti, které měl a po obědě zkoušel i praxi. Než se však dostali k nitrobraně, shodli se na tom, že bude nejlépe si pocvičit a zopakovat vše, co se Harry zatím naučil v Bradavicích za pět let studia, proto si na odpoledne přinesl své staré knihy, které si teprve teď pořádně pročetl a když něčemu nerozuměl, diskutoval o tom s Angelem a nebo hledal ve své knihovně, aby opravdu všemu rozuměl. Tady toto opakování mu vzalo dva dny a Angel se mu v tom ukázal být výtečným pomocníkem, nakonec se spolu vrhly i na nitrobranu, kde by bez fénixovi pomoci, nedosahoval takových výsledků jako s ním – snažil se s ním telepaticky spojit a Harry se ho snažil zablokovat. Ze začátku mu to moc nešlo, až Angela napadlo, že místo toho, aby se snažil na nic nemyslet, má zkusit se soustředit na nějakou určitou věc a myslet jen na ni. A tak to spolu opět zkoušeli. Harry si začal ve své mysli představovat oheň, ani nevěděl proč zrovna tento živel, ale od té doby se mu dařilo nitrobranu zvládat na jedničku.
   A tak šly dny, kdy se Harry učil a opakoval, teď už dokázal pochopit Hermionu, proč stále leží v knihách a má ráda knihovnu, za tu dobu co tu byl, se toho naučil spoustu a pomohli mu jenom knihy, které teď hltal jednu za druhou. Také ranní cvičení mu prospívalo, už to nebyl ten vyhublý skoro mrtvý kluk, ale mladý skoro muž plný síly, vytvarovaly se mu totiž svaly na těch správných místech, zpevnil si zadek a břicho, z chlapce kost a kůže, se stal svalnatý mladík, který už nevypadal, že by ho vítr odfoukl.
   Za ty dva týdny co tu Harry přebýval, se naučil nejen nitrobranu, ale také i nějaká kouzla, jak obranná, tak i útočná z knihy Nebelvíra, aniž by tušil, že nebýt jeho momentální fyzické zdatnosti, by jej určitě vysílili na hranici života a smrti, bez pomoci spíše smrti. Doučil se všechno, co měl za posledních 5 let ve škole a co mu dělalo problémy. Zaměřil se také na lektvary, kterým první vůbec nerozuměl, než si přečetl pár knih z knihovny a pochopil, že je rozdíl mezi plátkováním, kostičkováním a drcením, že záleží opravdu na jemných nuancích množství ingrediencí a důležité je i míchání, nevyplácí se jednat ukvapeně, ale s klidem a rozvahou, po těchto peripetiích nakonec přišel na kloub tedy i lektvarům. Zkoušel také přemisťování, které mu dávalo také zabrat, ale utěšoval se tím, že učený z nebe nespadl. Když tak zase jednou po ránu seděli v knihovně a Harry studoval teorii, ozval se Angel: „Harry, promiň, že tě ruším ve studiu.“
   „Angele, ty mě nikdy nerušíš,“ odpověděl na to Harry.
   „Napadla mě jedna věc. Měl by ses začít učit i nějaká léčebná kouzla, nikdy nevíš, kdy se ti budou hodit, jak už na sebe, tak i na své přátele a spolubojovníky,“ vysvětloval svou myšlenku fénix.
   „Ano, Angele, to máš pravdu, děkuji, že jsi mi to připomněl,“ ozval se po chvilce přemýšlení Harry. A tak si šel k policím vybrat další knihy k nastudování. Domlouval se s Angelem, které by byli nejlepší a které jsou nad jeho síly. Když si prostudoval veškerou teorii na které se s Angelem domluvili, začal zkoušet praktikovat, co se naučil na skřítcích, kteří se zranili v kuchyni, ostatní kouzla znal jen teorii, neměl si je na kom vyzkoušet. Stejně se i s Angelem velmi divil, když zjistil, jak mu to jde (ani se moc nemusel snažit).
   „Myslím, že to je ta moc od andělů, Harry,“ přemýšlel nahlas fénix.
   „Hm, asi máš pravdu, Angele,“ kontroval Harry.
   A tak Harryho dny ubíhaly rychleji než voda v potoce, nenudil se a svědomitě se učil a opakoval. Byl právě konec července, když si Harry uvědomil v tom svém shonu, že by měl mít dnes narozeniny. Skřítci už pro něj připravovali slavnostní večeři a své malé dárečky. Přesto byl Harry ke konci dne čím dál smutnější. To už ani Angel nevydržel a ptal se Harryho co se děje.
   „Víš, je mi smutno po mých přátelích, o kterých sem ti už mnohokrát vykládal a dnes mám narozeniny a oni si na mě určitě vzpomněli, ještě ani jednou nezapomněli. Asi jsou i smutní, že o mně nic neví,“ odvětil Harry velmi smutným hlasem.
   „Harry, ale to není problém, napiš jim dopis, že jsi v pořádku, a že ti po mně mohou poslat poštu, co pro tebe mají. Navíc ses zmiňoval, že bys měl dostat dopis do školy. Také jim napiš, kde se s nimi po prázdninách setkáš,“ zazpíval Angel svým příjemným uklidňujícím hlasem. 
   „A budeš se moci sem vrátit, Angele? Mám o tebe strach,“ hořekoval Harry, který si už na svého přítele zvykl a nemít ho tu, byl by bez něj velmi osamělý.
   „Ale samozřejmě, nebude problém se sem vrátit, já se dostanu i tam, kde jsou místa chráněná, ale navíc ty i já jsme spolu spojeni poutem, které nemůže nikdo jiný než mi dva rozseknout. Neboj se, všechno bude v pořádku,“ opět ho uklidňoval Angel. A tak Harry vzal pergamen s brkem do ruky a začal psát dopis svým dvěma nejlepším kamarádům, na které nezapomněl.

   Ahoj Rone a Hermiono,

   omlouvám se, že jsem se tak dlouho neozval. Určitě už máte o mě strach. Mám Vás oba dva moc rád a stále na Vás myslím. Pokud byste mi chtěli poslat nějaké dopisy určené pro mě, ať už od Vás nebo ze školy, pošlete je po mém fénixovi, co Vám přinesl můj dopis. Bohužel je to jediná možnost, jak se spojit se mnou. Je mi líto, že Vám nemůžu říct, kde jsem, ale momentálně to je pro mě nejbezpečnější, když nikdo neví, kde teď bydlím.
   Pokud jsem udělal NKÚ a nebyl jsem vyloučen ze školy, tak se tam setkáme 1. září, omlouvám se předem, že s Vámi nepojedu expresem, setkáme se až v hlavní síni.
   Pozdravuj, Rone, svou maminku a všechny od vás, také profesora Brumbála a Remuse, je mi opravdu líto, že jsem Vám přidělal starosti, ale toto je nejlepší řešení, nevíte o mně vy, ale ani Voldemort.
   Také Vám chci říct, abyste mě nehledali, je to marné a bez šance. Jsem opravdu chráněn tak, že se sem nikdo nedostane.
   Už se těším, až budeme zase spolu. Mějte se zatím dobře a užívejte si prázdnin. Já se mám teď taky dobře.

   Harry James Potter

   Když Harry dopsal dopis, zapečetil ho a zakouzlil na něj, aby ho otevřeli jen Ron nebo Hermiona, přidal tam také jedno kouzlo proti promoknutí a shoření, to si tady také našel v knihovně, jako spousty dalších užitečných kouzel, které jistě v budoucnu využije. Připevnil ho Angelovi na nohu, naposledy se s fénixem rozloučil a ten se hned nato přemístil na ústředí Fénixova řádu, kde zrovna byli Harryho oba smutní kamarádi. Sám pak bez Angela zůstal sedět ve svých myšlenkách o své minulosti, ale také budoucnosti a o tom, co ho vlastně ještě všechno čeká.
   Hermiona a Ron byli velmi nešťastní, o Harrym žádná zmínka a to měl mít dneska narozeniny, stále ještě doufaly, že přeci jen žije a vše je jen nejapný žert. I přesto že byl pryč už skoro měsíc, tak mu oba koupili dárky, co kdyby se náhodou objevil.
   Celý Fénixův řád už přestal doufat, že Harry ještě žije, dokonce i chladný Snape byl skleslý, sice Pottera rád neměl, ale smrt mu nepřál, navíc bylo čím dál těžší odolávat náladám Temného Pána, který více méně stále zuřil.
   Zůstal dnes na večeři jako mnoho jiných na štábu, zahloubán do svých myšlenek. Dnes by Potter slavil narozeniny… všichni byli málomluvní a nálada byla pod bodem mrazu. Přišel i Brumbál, jeho oči už nebyly plné jiskřiček, ale spíše smutku, všechny Potterův odchod nějak postihl. Sice stále se jim dařilo mlžit před veřejností, ale za měsíc už to nebude možné.
   Už dojídali, když se stalo něco velmi zajímavého – kuchyň se rozsvítila rudobílou září a všichni oněměli úžasem a úlekem, jak je možné že se tu něco takového může dít, když je dům pod Fideliovým zaklínadlem. Před nimi stál nádherný fénix – ani Brumbál ještě takového neviděl a to jednoho sám vlastnil.
   Fénix popoletěl k Ronovi a Hermioně a nastavil jim svou nožičku, čímž je vybízel, aby si přebrali od něho psaní. Teprve teď si, všichni co seděli u stolu, všimli, že je tam dopis. Ron koukal jako z jara, Hermiona sebrala odvahu a dopis si od fénixe převzala, myslela si, že hned zmizí, ale fénix jen poodletěl o kus dál, zadíval se na ni a čekal.
   Hermiona tedy opatrně dopis otevřela a zalapala po dechu. Všichni se lekli, co se děje. Ale když viděli, jak se Mia začíná usmívat, odlehlo jim, mezitím si Hermiona četla dopis:

   Mia dočetla a radostným gestem podávala dopis Ronovi. Teprve nyní se rozhlédla dokola a uviděla, jak na ni všichni zírají. Musela se ještě více pousmát, náladu ji nemohl zkazit ani profesor Snape, který se na ni mračil. Nakonec se rozhodla učinit přítrž těm pohledům a rozhodla se osvětlit důvod svého úsměvu.
   „To je dopis od Harryho, psal, že Vás mám pozdravovat, pane profesore Brumbále, a i tebe, Remusi,“ s tím se obrátila také na vlkodlaka, „také píše, že se má dobře a pokud mu chceme něco poslat, máme tak učinit přes toho fénixe, co tento dopis donesl, jiná možnost prý není,“ říkala Hermiona, mezitím dočetl dopis i Ron, který řekl: „mám ti mami, i vám všem vyřídit pozdrav, také píše, že ho nemáme hledat, prý je to bez šance. A, profesore Brumbále, ptá se, jestli se může v září vrátit do školy, prý jestli není vyloučen,“ už chrlil i Ron.
   Nastal pěkný zmatek, to když každý chtěl Harrymu napsat pár řádků a poslat svůj dárek, někteří jej měli koupený dávno před tím než Harry zmizel. Fénix jen všechno trpělivě pozoroval a čekal, přišlo mu směšné tady toto hemžení těch lidí, bude muset Harrymu říct, jaký tu zavládl zmatek, alespoň se jeho přítel pobaví.
   Brumbál napsal několik vět a přiložil školní dopisy, které dával na stůl k ostatním a jeho myšlenky se neustále točily kolem Harryhy, tak přeci jen žije, odlehlo mu a i jeho oči už sem tam zajiskřily. Mia a Ron nemohli zůstat pozadu, v rychlosti psali pro svého nejlepšího kamaráda, o kterém nepřestali doufat, že se s ním zase setkají, dopis a přiložili své dárky, které měli nakoupeny ještě před tou katastrofální zprávou od Tonks. Remus nelenil a hned psal také, vždyť mu už zůstal jenom Harry, a velice jej rmoutilo, když se jen tak z ničeho nic ztratil. Pan a paní Weasleyovi, připsali taktéž pár slov k Remusovu dopisu a přidali dárky, vždyť Harryho považovali za své další dítě. Všechno pak složili do úhledného balíčku a přivázali to tomu zvláštnímu fénixovi na nohu. Když fénix zmizel se svým nákladem, tam odkud sem přišel, v kuchyni na ústředí řádu zůstali všichni smutní, ale přesto v koutku duše neskonale šťastní, vždyť teď už totiž věděli, že Harry, jejich kamarád, svěřenec a zachránce, žije a má se pravděpodobně velmi dobře, ale přesto všechno se jim velmi některým stýskalo.
   Dvě děti, Ron a Hermiona, ten den usínali s úsměvem na svých tvářích a zdáli se jim nádherné sny, jak jsou spolu opět s Harry a míří za dalším dobrodružstvím, vždyť teď už opravdu věděli, že je Harry v pořádku, a že se s ním potkají opět v Bradavicích. Jediným mráčkem na jejich momentálně modrém nebi bylo, že prázdniny neprožijí spolu, ale přesto opět vyhrávala euforická nálada před lítostí, že se opět uvidí.
   Nejen dvěma mladým se ulovilo, takových lidí bylo více a mezi ně patřil i Brumbál, bodejť by ne, když naděje kouzelnického světa žije, a je asi opravdu chráněn více, než si kdo může představit. Nešlo ho skoro měsíc nalézt a nikdo kromě něj neví kde je. Sice se zpočátku zlobil, že utekl a on neví, kde je, ale teď si říkal, že je všechno jak má být. I když to nedával na sobě tak znát, měl toho černovlasého a zelenookého chlapce velmi rád a záleželo mu na něm jako na vlastním synovi, přestože mu to nikdy nestačil říct, o to víc jej rmoutilo jeho zmizení a prohraná možnost mu to někdy dodatečně sdělit.
Žádné komentáře