Arwenčiny fantazie

Můj sen, má fantazie, mé království - chci se s tebou o to podělit, pokud máš zájem...

Strážce Rovnováhy

Kapitola 2 – Setkání

Kapitola 2 – Setkání

   Slunce pomalu ale jistě začalo ohřívat okolní vzduch, ale přes listy hustých stromů v lese ještě chvilku potrvá, než pronikne i k spícímu chlapci. Ten po dlouhé době spal déle, než bylo jeho zvykem. Nikdo na něj nekřičel, aby si pohnul a udělal snídani. Spal spánkem spravedlivým a hlubokým. Jeho tělo si to žádalo. Malé vlče, které leželo stulené vedle něj, otevřelo své oči a zvědavě se rozhlédlo po okolí, když zjistil, že jeho velký přítel ještě spí, rozhodlo se, že ho ostráží. Včera mu zachránil život a dobře se o něj staral, cítil z něj bolest a osamění. On už je na světě taky sám, proto se rozhodl, že pokud to půjde, bude chlapce následovat i do pekla a až vyroste ochraňovat, aby mu už nikdo nikdy neublížil.
   Slunce se opět na své pouti posunulo o kus dál, když se chlapec začal probouzet. První co udělal po otevření svých čokoládových očí, bylo, že se začal rozhlížet po Dinovi, jak si ho včera nazval. Musel se usmát, když ho uviděl. Dino seděl na zadních a vypadalo to jako by ho hlídal.
   „Ahoj, maličký, co kdybych ti říkal Dino?“ ptal se Damien s úsměvem na rtech. Vlček naklonil hlavičku a chvíli si chlapce před sebou prohlížel, nakonec jen štěknul, což mělo být jako souhlas, že se mu jméno líbí a souhlasí s ním.
   „Dobře tedy, budeš ode dneška Dino, já se jen trochu opláchnu a podíváme se do batůžku, co by se tam pro nás našlo dobrého, ano?“ mluvil dál s vlkem Damien a už se vůbec nepozastavoval nad tím, že je to jenom zvíře a odpovědět mu nemůže. Dino opět štěkl na souhlas. Damien se jen usmál a opatrně vstal ze své deky. Vydal se k batohu, kde si vyndal čisté triko, opatrně aby si nepochroumal ještě více svá žebra, si začal svlékat mikinu a triko, co měl od včera. Věděl, že si je bude muset přeprat, věcí moc nevlastnil a bude je ještě potřebovat. Proto si je vzal ke studánce, že je zrovna přepere a na slunci nechá vysušit. Opatrně poklekl u studánky, otočený zády k Dinovi, ten se jen smutně díval na jeho záda, cítil tedy správně krev, byla to chlapcova. Damien si opět opatrně klekl a začal si mít tvář a svou hrud, chtěl by si umýt i záda, ale na to si s pochroumaným žebrem opravdu netroufal. Když byl se svou hygienou spokojený, začal si přepírat triko a mikinu, kterou pak rozložil na kameny kolem studánky. Zrovna tam svítilo nejvíce slunce, pak se otočil zpět k Dinovi a rozešel se ke svým věcem, teprve teď mohli dva pozorovatelé vidět nejen záda, ale i velkou modřinu na chlapcových žebrech, bylo zřejmé, že bývá dost často hladný. Chlapec si opět opatrně klekl a nasoukal na sebe triko, které vypadalo už nějakou dobu opotřebované. Když byl oblečený, natáhl se znovu pro svůj batoh, na deku vyndal chleba a kousek sýru, nakonec balené mléko.
   „To je jídlo pro tebe, Dino, jen musím vymyslet, kam ti to nalít, aby ses mohl napít. Dnes to uděláme tak jako včera, budeš olizovat můj prst, ale měl by ses naučit jíst sám,“ říkal vlkovi Damien. Jak si to rozmyslel, tak také udělal, odšrouboval uzávěr z baleného mléka a smočil tam prst a dal ho před Dinův čumáček. Dino dnes už neváhal a Damienův prst olízal, tak to pokračovalo, dokud neubyla z plného mléka čtvrtina, tehdy usoudil, že Dino bude najezený.
   „Toto nám na dlouho pro tebe nevydrží, budeme muset pak improvizovat. K dalšímu mléku se už nedostanu, Dino,“ opět promlouval Damien ke svému malému kamarádovi. Mléko schoval do batohu a natáhl se pro chléb, z kterého si kousek odlomil a kousek ze sýru, zbytek opět schoval do batohu. Jeho porce byla spíše pro vrabce než pro chlapce v dospívání. Dino se po něm díval dost nahněvaně, jako by mu chtěl říct, že to je pro něj málo.
   „Myslíš, že mám toho málo na jídlo, Dino?“ reagoval na ten pohled Damien, Dino na souhlas štěkl.
   „Já vím, není toho moc, ale to je všechno, co mám, a není jisté, kdy se dostaneme k dalšímu jídlu, víš, a proto musím šetřit,“ vysvětloval mu Damien. Když snědl svůj díl, šel zkontrolovat své oblečení, to bylo ještě vlhké. A proto se rozhlédl kolem sebe a zamyslel se. Netrvalo to však dlouho a Dino do něj drcl svým mokrým čenichem, chtěl jeho pozornost upřít na sebe. Viděl, jak jeho nový kamarád je opět smutný, chtěl ho rozveselit.
   „Ach, Dino, jen doschnou mé věci, budeme se muset kolem nás rozhlédnout a najít si nějaký ukryt, kde budeme žít,“ vysvětloval s těžkým srdcem Damien a přitom hladil štěně po hlavě.

    Co bylo řečeno na mýtince u studánky, slyšely dvoje uši navíc. Jedny byly cizince a druhé Izmaela. Oba pozorovali stejnou věc, ale každý z druhé strany mýtiny. Izmael se rozhodoval, že opět vezme Damiena k nim do dědiny a s radou se domluví, co s ním, když jeho myšlenky vyrušilo zapraskání větvičky, což ho přinutilo se podívat opět na situaci na louce. Najednou z druhé strany vyšel starý známý, byl zvědavý, co se bude dít, proto zůstal ukrytý v houští.

   Praskot větvičky slyšel i Damien, proto si vzal Dina na klín, kdyby náhodou to byl někdo, kdo by mu chtěl ublížit, opatrně si přitáhl k sobě i batoh se svými věcmi, kdyby bylo třeba utíkat. Když byl nachystaný odpelášit, opatrně se otočil ve směru hluku. Před ním stal muž v kápi a do obličeje mu nebylo vidět. Damien si proto stoupl, stalé Dina v náručí a obezřetně si prohlídal cizince před sebou. Dlouho bylo ticho, když nakonec promluvil cizinec na Damiene: „Neboj se mě, Damiene, já ti neublížím, jen bych znal pár odpovědí na své otázky. Pokud mi je dáš, mohl bych ti pomoci.“ Damien dlouho mlčel a stále si prohlížel muže v kápi před sebou, nakonec se odhodlal promluvit neutrálním hlasem: „Záleží na tom, o jaké otázky se jedná.“ Cizince jeho odpověď pobavila, bylo vidět, že tento chlapec má opravdu pro strach uděláno.
   „Máš v náruči krásné štěně sněžného vlka,“ poznamenal k chlapci muž. Damien na to jen instinktivně obalil své ruce kolem Dina, aby mu muž nemohl ublížit.
   „Neboj se, já jemu ani tobě opravdu ublížit nechci, řeknu ti jedno tajemství, chceš?“ snažil se chlapce trochu ukonejšit muž. Z chlapce však odpověď nedostal a viděl jen, jak krčí rameny. Toto opravdu nebude jednoduché, pomyslel si muž.
   „Včera jsem ho chtěl vysvobodit z těch želez, ale předběhl jsi mě, je to pravda,“ začal se hájit muž před ním, když viděl Damienův nedůvěřivý pohled.
   „Asi bych se měl omluvit, ale vyslechl jsem tvůj rozhovor s Izmaelem,“ zkoušel to z jiného konce cizinec.
   „S kým?“ byla jediná reakce od chlapce.
   „Promiň, Izmael se ti vlastně nepředstavil, ale je to ten kentaur, kterého si včera potkal tady v lese,“ vysvětloval muž.
   „Aha,“ opět ticho. Toto asi nepůjde, tak jak jsem si představoval, pomyslel si opět muž. Chlapec je velmi nedůvěřivý a navíc se stále snaží chránit to vlče, jako bych mu chtěl ublížit, na to si muž povzdechl. Chlapec před ním jen zastříhal ušima, ale dál se tvářil klidně. Muž se tedy opět nadechl a zkoušel to naposled: „Promluvíš si tedy se mnou?“
   „A měl bych? Neznám vás, skrýváte svou tvář a chcete po nás, abychom vám s Dinem věřili, trochu divné, nemyslíte?“ kontroval mu Damien. Muž sebou potom to proslovu sebou trhl, musel mu dát za pravdu, asi moc důvěry nevzbuzuje v tom plášti.
   „Když mi zodpovíš mé otázky, tak se ti představím a kápi si sundám, upokojí tě to?“ snažil se cizinec vyjednávat.
   „Hm, a nechcete si radši ten plášť i jméno nechat od cesty a mě nechat na pokoji? Stačí vám to?“ opět reagoval Damien. Najednou se po mýtině rozezněl smích, Damien sebou škubl, nesl se strany, ke které byl otočený zády, opatrně udělal krok stranou a stoupl si tak, aby viděl jak na cizince, tak i na toho kdo se skrývá v houští.
   „Izmaeli, nevěděl jsem, že jsi tu také,“ promluvil muž s kápí, když poznal dotyčného smích. Na to vylezl kentaur z houští a přidal se k jejich malé společnosti.
   „Damiene, on ti opravdu neublíží, mě můžeš věřit. Pokud nám povíš pravdu a zodpovíš naše dotazy, můžeme ti pomoci, ale musíš být upřímný,“ dodával starý kentaur. Damien se díval z jednoho na druhého, nakonec se zadíval kentaurovi přímo do očí a bez mrknutí oka je dlouho sledoval, nakonec přikývl, mávl rukou a sám se posadil. Izmael měl divný pocit, když se mu chlapec díval do očí, jako by ho studoval a hledal něco, co ani samotný Izmael netuší. Když od něj oči odtrhl, viděl, že přikývl a naznačil jim, aby si udělali pohodlí a sám si sedl, bylo to zvláštní a samotný chlapec byl jedinečný, jak se Izmael stále přesvědčoval.
   „Damiene, co se včera stalo, když si se vrátil domů? A nelži prosím, viděl jsem tvá záda a žebra“ zeptal se opatrně Izmael. Damien dlouho mlčel, vypadalo to jako by se nechystal odpovědět, jen hladil štěně po hlavě. Nakonec oči zvedl a zadíval se na starého kentaura a bezbarvým hlasem začal vyprávět, co se dělo. S cizincem to trhlo, toto přeci jen nečekal a nedalo se mu to nezeptat: „Ale proč? Co si podle nich provedl takového, že sis zasloužil takový výprask?“ Damien, byl opět chvíli z ticha, nakonec opět promluvil: „Neudělal jsem jim večeři, neuklidil kuchyň, ale to nejdůležitější z toho všeho je asi to, že jsem si dovolil vrátit se tam bez jejich trika, které mi dali oni.“
   „Proč si tedy své triko roztrhal, když si tušil, že budeš bit?“ zeptal se zvědavě cizinec.
   „Dino je potřeboval, navíc stejně by si našli něco jiného, dnes jejich Lole přijede návštěva,“ poznamenal Damien.
   „Nebudou tě hledat? Přeci si jen dítě,“ ptal se kentaur, který nemohl pochopit chování lidí k tomuto dítěti.
   „Ne, vlastně si myslím, že jim bude jenom vyhovovat, že jsem zmizel, dnes ráno mě chtěli zavřít do sklepa,“ odpověděl ledabyle Damien. Starý kentaur zalapal po dechu, nechápal, co tak malý chlapec mohl udělat, že ho nenávidí.
   „Damiene, proč tě tví příbuzní tolik nenávidí?“ zeptal se opět opatrně cizinec.
   „Já vlastně nevím, ale možná kvůli mým rodičům a asi taky kvůli mně,“ odpověděl zamyšleně chlapec a zahleděl se do dáli, jako by nad něčím přemýšlel.
   „Proč si to myslíš, Damiene?“ zeptal se opět Izmael. Chlapec opět stočil pohled na kentaura a pokrčil rameny, nakonec přeci jen odpověděl: „Když jsem byl menší, někdy se mi stávali takové zvláštní věci. Jednou jsem se na to ptal tety, ale ta na mě zavolala strýce a ten mě opět seřezal, a pak už to bylo jen horší, nakonec jsem se na nic neptal, mlčel jsem a dělal, to co chtěli.“
   „Damiene, jaké zvláštní věci se ti stávali? Prosím odpověz mi, je to důležité,“ zdůrazňoval muž v kápi. Damien opět pokrčil rameny a zadíval se do dálky, dlouho byl z ticha a stále hladil Dina. Muž i kentaur si mysleli, že už neodpoví, když se Damien opět ozval: „Bylo to různé, někdy to byla teplota, jindy nějaká věc a tak různě.“
   „Můžeš vysvětlit to s tou teplotou? Nějak přesně nechápu, jak to myslíš.
   „No, jednou se stalo, že mi vypnuli v zimě topení a mě pak byla zima, dokázal jsem si v pokoji oteplit ovzduší, když však přišli příbuzní, tak jsem ho zchladil. Nebo také mě Lola strčila do vařící vody a já ji dokázal ochladit, abych se nepopálil. Je to různý,“ dodal nakonec Damien. Izmael se zvláštně zadíval na toho cizince, oba totiž začínali tušit, že Damien je opravdu zvláštní a jedinečné dítě. Při správném vedení, by z něj byl velmi mocný mág, ale k tomu by potřeboval svého mistra. A podle reakci svého přítele, poznal, že Damien, možná jednoho takového našel.
   „A co to bylo s těmi věcmi?“ vyptával se dál muž. Damien opět pokrčil rameny, ale přesto odpověděl: „Lola mi někdy uměla schovat mé věci, a já když je nemohl najít, stačilo na ně jenom pomyslet a ony se objevily blízko mě.“
   „Damiene, si výjimečný chlapec, víš o tom?“ zeptal se muž. Damien na to jen zakroutil hlavou a dál mlčel.
   „Pokud bys chtěl, mohl bych si tě vzít do učení a postarat se o tebe, jen musel by si udržet tajemství,“ dodával cizinec.
   „Bez Dina nikam nejdu,“ prohlásil rezolutně chlapec. Cizinec se začal smát, bylo mu jasné, že vlk by se za chlapcem vláčel stejně, jako chlapec za ním. Jejich pouto bylo velmi silné.
   „To bych ani po vás nechtěl, je samozřejmostí, že půjdete s Dinem spolu,“ vysvětloval muž.
   „Dobře tedy, když je to tak, tak já souhlasím,“ rozhodl se Damien. Izmael se jen usmíval a pokyvoval hlavou. Cizinec nakonec rozhodl, že se má Damien sbalit a jít za ním, vše se dozví, až dorazí domů. Damien tedy uposlechl, šel si sbalit své triko a mikinu, která mezitím už uschla, složil si deku a přemýšlel, jak to vše pobere, batoh na záda ještě dát nemůže a Dino má zlomenou nohu. Do levé ruky si vzal batoh a pod paži strčil deku, nakonec vzal druhou rukou Dina, kývl si na souhlas, jak to dobře provedl a už jen čekal na toho cizince, který si šeptal s kentaurem o podál. Dlouho to netrvalo a muž se vrátil opět k Damienovi, nemohl se neusmát, když viděl, jak to chlapec vyřešil. Vzal mu batoh z ruky s dekou a řekl mu, ať se zatím stará jen o vlčka, až budou oba zdrávi, tak se to vyřeší jinak. Pokynul mu, aby ho následoval a vydali se na delší cestu lesem k Damienovu novému domovu.

   Izmael se s nimi rozloučil a vydal se do své dědinky, ještě chvíli ty dva vyprovázel pohledem, ale nakonec se otočil a vykročil si svou cestou. Však se s Damienem a Dinem nevidí naposled.
     
   Dino pohodlně usazen v Damienově náručí, se rozhlížel kam jdou. Zatím byl spokojen, chlapec je s ním a ten velký člověk nevypadá, že by chtěl jeho ochránci ublížit. Damien byl celou cestu zamyšlen, přemýšlel o tom, jak se od včera všechno změnilo. Včera ráno byl ještě sluhou a bez přátel a dnes, je volný a má kamaráda. Bezděčně pohladil Dinovu hlavu, ten se jen po něm podíval, viděl utrpení v chlapcových očích, ale sem tam se mihla jiskřička naděje. Cizinec šel první a jednou za čas se ohlédl po svých svěřencích. I on rozmýšlel, co bude dál. Neočekával, že si někdy najde učedníka. Další otázkou bylo, co všechno Damienovi říct, kdo byli jeho rodiče a jak je možné, že chlapec má v sobě magii a dokáže ji skrýt.
   Slunce na obloze se opět posunulo a cizinec rozhodl zastavit a udělat si pauzu na oběd. Proto se otočil a musel se usmát na ty dva.
   „Je čas si odpočinout a najíst se, cesta bude ještě dlouhá a potřebujete sílu,“ vydal pokyn a sám se usadil. Damien se natáhl pro svůj batoh, kde bylo jejich jídlo a který nesl ten neznámý. První vydělal mléko a rozhodl se nakrmit Dina, jeho jídlo ještě počká. Opět smáčel své prsty do mléka a dával je lízat vlčeti, když opět ubylo čtvrt litru mléka. Uzavřel jej a schoval do batůžku. Vyndal chléb a sýr. Podíval se po cizinci, a když viděl, že cizinec jen sedí a nechystá se jíst, rozhodl se, že mu nabídne ze svých skromných zásob.
   „Moc toho nemám a asi to není ani žádná sláva, ale vezměte si chléb a kousek sýru,“ nabízel Damien neznámému.
   „Máš pravdu v tom, že toho nemáš moc a měl by sis to pošetřit, ke mně domů přijdeme nejdříve zítra,“ odpověděl neznámý.
   „Když se uskrovníme, vyjde to pro oba, mléko zůstane, ale jenom pro Dina,“ nedal se odbýt Damien.
   „Dobře tedy, když jinak nedáš,“ reagoval opět neznámý. Vzal si půl krajíčku chlebu a kousek sýru, a dal se do jídla. Damien ho napodobil, pak už bylo jen ticho, které přerušil jen Dino, jak se hýbal Damienovi na klíně. Když dojedli, Damien opět vše sbalil do batohu a vstal. Neznámý najednou podával čutoru Damienovi: „Napij se, ať nejsi dehydratovaný,“ pak si batoh vzal pod svá ochranná křídla a vydal se na cestu. Damien dopil, vzal si opět Dina do náručí a následoval Cizince, aby mu mohl vrátit čutoru. Stále ještě neznal jeho jméno a ani tvář, a proto si ho nazval Cizincem. Jejich cesta lesem pokračovala, šli dále hlouběji a hlouběji, stromy byly více husté a vysoké, slunce už viděli jenom zřídka kdy. Čím hlouběji zacházeli, tím více tma byla a tím rychlejším tempem šli. Nakonec opět neznámý rozhodl se zastavit a utábořit na noc. Podal Damienovi batoh a deku a po dlouhé době na něj opět promluvil: „Nachystej si ležení, nakrm to škvrně a sebe a počkejte na mě zde, přinesu nějaké dříví na oheň.“ Damien to odkýval a chystal si už postel, věděl ze včera, že Dino si vleze k němu, proto se už nesnažil mu dělat pelech. Když skončil, Dino se usadil na pokrývkách, čím Damienovi naznačil, že opravdu nemíní spát jinde než s ním. Damien se usmíval a vyndával mléko pro krmení. Když byl Dino nažrán a i Damien se najedl, nechal venku jen kousek chlebu a sýru Cizinci a zbytek uložil do batohu. Lehl si opět na deku břichem dolů a půlkou se přikryl, Dino se mu zavrtal k boku a vyčkávali na Cizince.

   Neznámý se zatím vydal na obhlídku, když se mu něco nezdálo mávl rukou a pokračoval dál v cestě. Kdyby ho někdo pozoroval, pomyslel by si o něm, že je blázen chodil v kruzích stále do kola. Jen on sám věděl, co dělá, když byl spokojen, nasbíral několik kusů dřeva a vracel se do tábora. Byla už tma, když se vrátil, přesto rozeznal stíny, jak Damien leží už přikrytý a Dino vedle něj. Když jej Damien uslyšel se vracet, pozvedl hlavu a promluvil: „Na mém batohu máte večeři, dobrou noc,“ otočil se opět Damien k Dinovi a zavřel oči.
   Cizinec jen nadzvedl obočí v údivu,bohužel to neviděl nikdo jiný, jednak byla tma a  podruhé měl na sobě stále tu kápy. Chvíli ještě zůstal zírat na chlapce, nakonec se však rozhýbal k tomu, aby rozdělal menší ohýnek, protože chlapec mu nevěnoval pozornost, bylo jednoduší jej zapálit. Natáhl ruku nad sesbíraným křovím a myslel na plamen a v duchu si předříkával: „Brush-fire“, svou činnost ukončil, když zpozoroval, že křoví před ním plane. Nakonec si vzal svůj příděl večeře, kterou mu chlapec nachystal. Když dojedl upil vody a nechal ji venku, kdyby měl chlapec žízeň. Sedl si k ohni a pozoroval plameny, které pomalu stravovaly křovisko, které zapálil. Rozhodl se, že pro bezpečí všech třech bude lepší, když bude hlídkovat a nebude spát. Proto se ponořil do svého nitra a začal meditovat. Jeho meditace mu nahradí spánek a zbystří mu smysly, takže kdyby se něco blížilo, bude o tom vědět dříve, než to k nim dorazí.

   John Rough to ráno vstal velmi brzy, nechtěně tím vzbudil svou ženu Gissel. Měl v plánu odstranit toho fracka, dříve než přijede jejich Lolince návštěva. Začal se oblékat a chystal se jít pro toho kluka, když ho zastavila jeho žena s otázkou, kdo a co bude vařit někdo na oběd, jak toho parchanta zavře do sklepa.
   „Má milá, pro tentokrát se budeš muset o nás postarat sama,“ rozhodl pan Rough. Gissel na něj zůstala zírat s vytřeštěnýma očima.
   „Ano? V tom případě mi tedy pomůžeš, nemysli si, že ty budeš u televize a já vás budu obskakovat, na to můžeš zrovna hned zapomenout,“ prohlásila nakonec paní Roughová. Teď pro změnu na ni zůstal koukat John. Po tomto malém intermezzu, tedy oba sešli dolů do kuchyně, kde paní Gissel se vydala k chladničce, aby mohla přichystat něco k snídani a naplánovat, co se bude vařit k obědu. Jaké bylo její překvapení, když zpozorovala, že tam chybí litr mléka a nějaký sýr, proto neváhala a vydala se k chlebníku, jaké bylo překvapení i zde, když chyběl i chléb. Nasupená se obrátila na svého muže, který seděl za stolem a četl si ranní tisk.
   „Johne, miláčku, chybí nám chléb, sýr a celé jedno mléko, udělej s tím něco, ten spratek nám krade naše jídlo a to měl zakázané včera jíst, co si vůbec o sobě myslí?“ žalovala hned paní Roughová svému muži.
   „Co prosím? Můžeš mi to zopakovat, Gissel?“ reagoval na slova své ženy její manžel.
   „Ukradl nám chléb, sýr a mléko, běž si to s ním vyříkat a zdůrazni mu, že toto se už nebude opakovat,“ opět zdůrazňovala svá slova Gissel Roughová.
   „Ten spratek, já ho seřežu, že se z toho ani nevzpamatuje, klacek jeden,“ s láteřením se pan Rough vydal opět nahoru k Damienovi do pokoje. Vehementně rozrazil dveře od jeho pokoje, ty práskly do zdi, a zkoumal jeho postel. Jaké bylo jeho překvapení, když toho bastarda nenašel v posteli, jak očekával. Byl tak vzteklý, že se podíval do skříně, za dveře, dokonce si klekl, aby se podíval pod postel, zbýval už jen psací stůl, ale ani tam toho fagana nenašel, uřícený se vrátil zpět do kuchyně, kde na něj vyjeveně zůstala zírat jeho žena.
   „Ten zmetek ve svém pokoji není, asi utekl, až ho dostanu pod ruku nechť si mě nežádá. Jak si mohl dovolit utéct a ještě krást. Já mu to spočítám, seřežu ho tak, že bude v bezvědomí,“ když se po čtvrthodině jakžtakž uklidnil, znovu se usadil na židli a začetl se do ranních zpráv a čekal, co mu jeho žena předloží na snídani.

   Když přišel Izmael do své vesnice, rada starších se po něm se zájmem dívala. Pokynul jim tedy, aby ho následovali do jeho chaloupky, tak jako včera s neznámým.
   Tam všem starším kentaurům vyložil rozhovor s mladým Damienem. Všichni pokyvovali hlavou, když přišlo na jeho magii, překvapeně zvedli hlavu. Na okamžik se jim i na tváři objevil malý úsměv, když slyšeli, že si ho vzal jejich společný známý jako učedníka. Už se těšili, kdy se s nimi oběmi setkají znovu, bude to velmi zajímavé. Nakonec se ještě Izmael zmínil o tom vlčeti a jak se k němu Damien dále staví, na to ostatní přítomní kentauři jen pokyvovali hlavami, byli spokojení s vývojem. Na to se rozešel každý po své práci. Starý Izmael  vyšel ze své chalupy a vydal se na kopec za lesem, chtěl dnes sledovat hvězdy, potřeboval vědět, co se bude dít v budoucnu.
Žádné komentáře