Arwenčiny fantazie

Můj sen, má fantazie, mé království - chci se s tebou o to podělit, pokud máš zájem...

Osud, to tak chtěl

Kapitola 1 - Arlette Nicollett of Loretty

Pěkné počtení
   Chtěla bych se s Vámi podělit o svůj příběh, který byl smutný, ale přesto bych jej už teď neměnila. Nakonec jsem dosáhla toho, po čem má duše po celý život prahla.
   Asi bych se Vám měla představit, jmenuji se Arlette Nicolett of Loretty. Jsem vyšší útlé postavy. Mám hnědé vlasy, některé prameny se na slunci barví spíše do ruda. Oči jsou oříškové s veselými jiskřičkami, malý nosík a ústa červená jako zralá jahoda. Tak mě popisují mladí šlechtici, které potkávám na večírcích, které navštěvujeme s mými rodiči. Z mé řeči jistě chápete, že jsem šlechtického původu. Jsme vyšší třída. Nemáme nouzi a rodiče mě svým způsobem mají rádi, přesto si lásku představuji jinak.
   Ve městě se špitá o blížících se nepokojích z prostého lidu, mí rodiče tomu však nevěnují pozornost, ta je upřená spíše k tomu, aby mi našli vhodného ženicha. Je mi 16 let a tedy vhodná doba k zasnoubení.

O dva roky později

   Píše se rok 1790 a já jsem v našem sídle na břehu Seiny ve Francii. Matka nám narychlo balí věci, musíme zmizet ze země. Pro šlechtice nastaly těžké časy. I naše rodina to okusila na vlastní kůži. Nepokoje prostých lidí přerostly v revoluci, šlechtici jsou stínáni v Paříži gilotinou. Ani naší rodině se to nevyhnulo. Otec byl setnutý před 14 dny, proto má matka nakvap balí. Od našich služek získala lístky s obyčejnými jmény, abychom se dostaly z města a v přístavu se nalodily. Matka se dlouho rozhodovala, ale po otcově smrti není zbytí a my začneme nový život na Novém kontinentu.
   Matka má všechno sbaleno, pár kousků oblečení a nějaké šperky na zaplacení a útěk. Místo hedvábí, mám na sobě oblečenou jednoduchou bílou lněnou košili a šedou sukni. Matka je oblečena podobně. Naše služka nám poradila, abychom si začernily tvář. Když i toto bylo uděláno, proklouzly jsme zadním vchodem pro služebnictvo do noci a vydaly se na dlouhý pochod k Marseille, kde kotví lodě. Cestovat jsme mohly jenom v noci, přes den to bylo kvůli revoluci velmi nebezpečné.
   Za svítání jsme si koupily bochník chleba a pokračovaly v naší cestě. Byly jsme obě velmi unavené. Cestovaly jsme už několik dnů. Na matku naše cesta působila více stresujícím dojmem, než na mne, pro mě to bylo spíše dobrodružství.
   Od začátku naší cesty uběhl už týden, revolucionáři se začali vydávat i na jih od Paříže a bylo čím dál více nebezpečnější pokračovat v cestě. Ale naše touha po svobodě nás hnala kupředu.
   Opět byl večer a my se rozhodly pokračovat v cestě, jen tentokráte jsme se vydaly hlouběji do lesa. Strach mou matku neopouštěl. Dnešek měl však být v něčem jiný. Nikdy jsem nevěřila na nadpřirozené věci. Dnešní noc mě ale přesvědčila o opaku. Byla skoro půlnoc, když jsem měla pocit, jako by nás někdo sledoval. Přestože jsem se rozhlížela stále více dokola, nic jsem neviděla jen les před sebou a tmu. Najednou jsem slyšela srdceryvný výkřik své matky, za kterou jsem šla několik kroků, protože se mi nechtělo zrovna dnes poslouchat její neutuchající nářky na zkažený život. Zvedla jsem hlavu a to co jsem spatřila, mi vyrazilo dech a ztuhla mi i krev v žilách. Nad matkou se sklánělo nádherné stvoření a v měsíční noci zářilo do dáli. Ten muž vyvrátil mé matce hlavu a já viděla, jak se jí přisál ke krku. V ten moment se pro mě zastavil svět, z mého transu mě probralo až poslední zasténání matky. A já se vydala na zběsilý útěk lesem. Má touha utéct mi snad dávala křídla, v tento moment jsem neřešila, že mi větvičky stromů švihají přes mou tvář. Že zakopávám o kořeny, vždy jsem se zvedla a utíkala dál. Svůj náskok jsem však ztratila během pár minut, kdy to monstrum, co vysálo mou matku, se dalo mě pronásledovat. Jak jsem byla bláhová, když jsem věřila, že mu uteču. On mě však přesvědčil o opaku, pár okamžiků a už mě držel v železném sevření. Jeho tělo bylo studené jako kámen. Strachy se mi chtělo křičet, přesto z mého hrdla nevyšel ani hlásek. Před očima mi probleskl celý můj krátký život, a pak už jsem cítila jen bolest na svém krku. Jak odcházela má krev z těla, cítila jsem se slabší a slabší, lehčí a lehčí. A pak už jsem viděla jenom tmu.

   Za několik hodin jsem cítila jinou bolest, daleko horší než jsem si uměla přestavit. Tak si přestavuji plameny pekelné. Ten oheň všude, spalovalo mi to ruce, nohy, hruď a dokonce i hlavu. V ten krátký moment mě napadlo, že gilotina by byla lepší smrt, než tato bolest. Když jsem si myslela, že už větší bolest a pálení není možné, opak byl pravdou a já neuvěřitelně ječela. Nakonec si už nic nepamatuji, asi jsem upadla do bezvědomí. Když jsem se opět probrala, byla už opět noc. Podařilo se mi přes mou bolest, která trápila celé mé tělo, otevřít oči. Najednou plameny začaly slábnout a já v nohách začala cítit chlad, který postupoval dále přes ruce, hlavu a hruď a soustřeďoval se stále blíže k mému srdci. Najednou mi srdce ještě párkrát bouchlo a nakonec bylo ticho. Bolest byla pryč, ale srdce mi netlouklo. Nevěděla jsem, co se děje. Kde jsem, co se to se mnou stalo, kde je má matka a co bude dál. Zkusila jsem si sednout, překvapilo mě, jak rychle sedím, ta rychlost byla strašná a tak nezvyklá. Když jsem se rozhlédla kolem sebe, viděla jsem všechno ostřeji, dokonce i zrníčka prachu. Když jsem se trochu rozkoukala, ucítila jsem v krku strašné pálení, proto jsem se rozhodla najít nějaký potok a uhasit svou žízeň, opatrně jsem se tedy již pomaleji zvedla. Když jsem se na sebe podívala, viděla jsem, že mám šaty úplně roztrhané, tak nemůžu mezi lidi.
   Nakonec mě má žízeň přesvědčila se nezabývat svým oblečením. A vydat se najít nějakou tu vodu. Když jsem se soustředila, slyšela jsem potok, bylo to divné, nikdy jsem neměla tak dobrý sluch, jako teď. Šla jsem po svém sluchu, až jsem se dostala k průzračnému potoku, sehnula jsem se k němu a nabrala do misky z dlaní vodu a nesla ji k svým ústům. Když jsem polkla první doušek, můj žaludek začal protestovat a já začala zvracet, chutnala jako blátivá voda. Mou žízeň voda neuhasila. Nedaleko potoka byl trs malin, když nechutná voda, tak zkusím ovoce, ale ani to mi nepomohlo, chutnalo to jako bláto, a bylo mi opět špatně. Vyzvracela jsem i ty sladké plody, které mi tak dřív chutnaly. Žízeň byla obrovská a stále se zvětšovala, co mám dělat? Nikde nikdo aby mi poradil. Vydala jsem se nazpět k místu, kde jsem se probrala, ale přišlo mi, že jsem v celém lese sama.
   Najednou jsem ale uslyšela slabý tlukot nějakého srdce, vydala jsem se tím směrem, že se zeptám jak uhasit svou žízeň. Když jsem se však přiblížila k té ženě, přemohla mě má žízeň a já zacítila její krev. Před očima jsem viděla jen rudou mlhu, bez rozmyslu jsem se poddala instinktům a začala tu ženu pronásledovat. Z hlavy se mi úplně vykouřilo, že jsem si k ní šla pro radu. Nemyslela jsem na nic jiného jako na svou žízeň. Když jsem byla dostatečně blízko, skočila jsem po té ženě, aniž bych si ji prohlédla, chytla jsem ji do svého ocelového náručí a rychle jí zvrátila hlavu, abych se dostala lépe ke krční tepně, a svými zuby jsem ji bez přemýšlení a na popud svých instinktů prokousla kůži a začala sát. Konečně ta teplá a voňavá tekutina, která mi proudila hrdlem, začala zahánět mou žízeň. Když jsem ji vysála, že v ní nezbyla ani kapička, konečně se rudá mlha rozplynula, a já zjistila, co jsem vlastně udělala. Nenáviděla jsem se v tu chvíli. Chtělo se mi plakat, ale přes mé mohutné vzlyky, z mých očí slza nevyklouzla. Co to se mnou je? Co se to děje? Otázky, na které jsem neznala odpověď.   
   Když jsem se rozhlédla pořádně kolem sebe, najednou jsem spatřila, proč tu ta žena byla. Skláněla se k mé mrtvé matce a já si vzpomněla na toho muže, ten ji taky vysál a já udělala to samé s tou ženou. Jsem zrůda, zrůda! Běhalo mi v hlavě. Přiklekla jsem ke své matce, zavřela ji vytřeštěné oči a začala svýma rukama hloubit jámu, když byla dostatečně veliká, složila jsem do ní obě ženy, a pak tu jámu jsem opět zahrabala. Ze země jsem sebrala můj a mé matky skrovný majetek a vydala se pryč.
   Šla jsem dlouho a bez přestávky, nebyla jsem unavená. I ta žízeň mě přešla. Nad ránem jsem vydělala z rance šaty a převlékla jsem se do nich - v těch potrhaných nemůžu chodit ani v lese. Pokračovala jsem ve své pouti, i když jsem ztratila smysl své cesty. Když vyšlo slunce, přemýšlela jsem, jestli nemám opět spát, tak jako jsme to dělaly s matkou, ale nebyla jsem unavená. Vyšla jsem z lesa na takovou malou loučku, opřely se do mě paprsky slunce a mé tělo se začalo třpytit. Nad svým zjištěním jsem zavřela oči. Co mě ještě čeká? Bylo mi jasné, že když zářím jako ten nejčistší diamant, nemůžu se objevit mezi lidmi. Navždy se ze mě stává noční tvor a psanec v jedné osobě. Abych nepohoršovala nikoho, kdo by mě náhodou mohl vidět, odebrala jsem se zpět mezi stromy, kde slunce přes husté listový nezasvítilo.

   A tak začala má pouť monstra, trvalo strašně dlouho, než jsem zjistila, že je ze mě upír, tak nějak jsem si vydedukovala, že na slunce nesmím, nejím, nepiji - jen krev a nikdy nejsem unavená, proto nemusím spát. A také nechlubit se tím, čím jsem, tedy neprozradit se obyčejným smrtelníkům.
   Čím déle jsem pila lidskou krev, tím více jsem se sama sobě hnusila. Nakonec jsem měla takové deprese, že jsem se pokusila několikrát zabít. Bohužel všechno bylo k ničemu a já stále nevěděla, jak to provést. Mezi mé pokusy patřilo, skákání z útesu, oběšení se provazem, utopení v moři a různé jiné věci. Stejně jsem přežívala dál. Byla jsem nemrtvá, která měla žít věčně.
   Na své pouti tímto očistcem, jsem narazila na prázdné domy, když jsem vešla dovnitř, šla jsem do koupelny, že se trochu zkulturním. Po dlouhé příjemné koupeli, jsem se snažila upravit své staré šaty, které jsem schraňovala od té doby, co se mi to stalo v té noci. Učesala jsem si trochu své vlasy a přistoupila k zrcadlu, abych konečně viděla, jak vypadám. Je to už strašně dlouho, co jsem se neviděla. Přestala jsem už i počítat roky.
   Když jsem pohlédla na odraz v zrcadle, být člověkem zastavilo by se mi srdce. Ještě že mi už dlouho netluče. Z odrazu na mě hleděly dvě velké karmínové oči, bledá pokožka. Tvář vypadala jako obraz od italských mistrů, až na ty oči tedy. Nenáviděla jsem se za to ještě více. Domyslela jsem si, že je to kvůli tomu, že piji krev. Ale čím se mám živit? Jak zastavit tu chtivou potvoru, která se ozývá vždy, když mám žízeň?

V letech 1850 - 1950

   Jak plynuly roky, stále jsem doufala v zázrak, který by mě vysvobodil z mého očistce. Prošla jsem si celý svět, nebylo místo, které bych nenavštívila. Nakonec jsem skončila na Sibiři, bylo tam méně lidí, a tím pádem tedy menší pravděpodobnost, že zabiji dalšího člověka. Mé výčitky svědomí narůstaly každým zabitým člověkem do obřích rozměrů. Čím déle jsem byla sama a bez mé potravy, tím větší sem měla žízeň. Jednoho dne se to už nedalo vydržet a já se vydala na lov. Byla jsem vysílená a žíznivá tak moc, že když jsem narazila na polárního vlka, aniž bych o tom přemýšlela, vrhla jsem se po něm. Jeho krev nebyla tak lahodná, jako ta lidská, ale účel splnila, zasytila mě. Problém byl jen ten, že jsem dlouho žíznila a jeden vlk mě nemohl zcela zasytit, proto jsem pokračovala v cestě za svou potravou. Opět jsem uslyšela bušit srdce, byl to jiný zvuk jako od člověka, ale já se po něm vydala a mé instinkty opět zapracovaly a ze mě se stal predátor. Narazila jsem na ledního medvěda, už jsem nepřemýšlela a vrhla jsem se opět po tom vonícím tvorovi. Než se medvěd vzpamatoval, srazila jsem mu vaz a zakousla se do jeho krku. Jeho krev byla ještě lahodnější jako z vlka, ale stále jsem neměla dost. Teď už jsem záměrně začala hledat další zvíře. Podařilo se mi najít ještě jednoho medvěda, který skončil jako ten první a já si konečně přiznala, že jsem sytá. Vracela jsem se do jeskyně, kde jsem poslední měsíce žila.
   Tak to pokračovalo několik let, zvykla jsem si pít jen zvířecí krev, ale stejně jsem o sobě ještě pochybovala. Odolám té lidské krvi? Přeci jen byl rozdíl mezi nimi. Lidská byla jako nektar, kdežto ta zvířecí byla jen na zasycení. Přesto bych už neměnila, konečně mě opustily výčitky svědomí z krmení. Stále jsem byla v té jeskyni, ale pomalu jsem přemýšlela, že bych se měla vydat mezi lidi, abych si ověřila své ovládání. Nechtěla jsem navštívit velké město, jenom nějaké malé, co kdybych náhodou neodolala.
   Jak jsem se rozhodla, tak jsem i udělala, sbalila si poslední šaty, které mi ještě zbyly, pár šperků, které tenkrát sbalila matka, a vydala jsem se na cestu, kde jsem tušila, že najdu nějaké malé město nebo vesnici. Cestou jsem se dost často krmila, abych neměla chutě se vrhnout po nějakém člověku. Účel to splnilo, když jsem přišla do města, byla právě noc. Město, spíš to byla osada eskymáků. Hrdlo mě sice pálilo, ale nebylo to takové hrozné, dalo se to vydržet, když jsem si pak představila, jak jsem se cítila po vysátí nějaké osoby, i to pálení se zmírnilo.
Touto zkouškou jsem se ujistila, že když se budu snažit, mohla bych začít přežívat na zvířecí krvi a necítit se jako takové monstrum.

V letech 1950 - 1999

   Když jsem si ujasnila priority, rozhodla jsem se odejít do Ameriky, najdu si nějaký menší domek u lesa, abych měla potravu co nejblíže a mohla bych prodat nějaké šperky a získat peníze v hotovosti. Mé šaty se totiž vůbec do této doby nehodily.
   Jak jsem si namyslela, tak jsem udělala, za nějaký ten týden jsem dorazila břehů Severní Ameriky. Rozhodla jsem se pro stát Kanada.
   Vyhýbala jsem se opravdu velikým městům, jen jednou jsem zavítala do velkoměsta, abych prodala několik kusů svých šperků, za ztržené peníze jsem pak šla do obchodního centra, kde jsem si koupila nové spodní prádlo, šaty, kalhoty, trika a bundu a také jedny sluneční brýle. Nakonec jsem koupila ještě jednu cestovní tašku, kde sem svůj mini nákup uložila. Stavila jsem se ještě v drogerii, abych si koupila nějakou kosmetiku a nový hřeben. Tak nějak matně jsem věděla, co teď letí, svým pozorováním, jak jsem cestovala po světě a dostala jsem se k časopisům s módou. Když jsem měla všechno, co jsem potřebovala, opatrně jsem se přesunula na toalety. Tam jsem se omyla, převlékla do čistého a moderního oblečení, měla jsem totiž už dost těch pohledů, co na mě vrhali všichni, když viděli můj oděv z 18. století. Opravdu to vypadalo divně. Upravila jsem si vlasy, nasadila sluneční brýle místo čelenky a vyšla z kabinek, v zrcadle jsem se zkontrolovala. Vždy když jsem se podívala do zrcadla, nepřestal mě udivovat můj obraz, který jsem tam spatřila. Opakovaně na mě hleděla neuvěřitelně krásná dívka, dokonce i oči místo karmínové dostaly zlatou barvu. Nechápala jsem jak, ale neřešila jsem to. Teď už jsem opravdu mohla zamířit k novému domovu.

   V Kanadě jsem si opravdu našla přes malou realitní kancelář v malém městě dřevěný srub, který měl blízko lesa. Měl jenom tři pokoje, kuchyň a sociální zařízení s koupelnou. Byl prostě zařízen, ale mně to vyhovovalo, bylo zde útulněji než v jeskyni a v lese, kde jsem přebývala několik set let. Vybalila jsem si svých pár nových věcí a rozhodla jsem se jít na lov. Přeci jen jsem nebyla tak daleko od města a nechtěla jsem, aby se mi stala nějaká nehoda. Byla jsem ráda, že můžu zkusit žít jako člověk.
   Po nějakém čase jsem se začala strašně nudit, není se co divit, vždyť jsem nespala a celý den jsem měla jen sama pro sebe. Proto jsem se rozhodla, že začnu studovat. Za mého života dívky studovat nemohli, ale v této době to už nebyla pravda. Proto jsem se odhodlala navštívit opět větší město, tam jsem si nakoupila učebnice, knihy a potřeby, které mě umožnili naučit obory, které v mé době tedy nehrozily. Opět mi to zabralo několik měsíců, než jsem si byla jistá, že ovládám všechno, co ovládají mí vrstevníci, kteří navštěvují školní docházku. Samota mi lezla pomalu, ale jistě už na mozek, proto jsem se rozhodla opět vyzkoušet své štěstí a přihlásit se na střední.

   Tou jsem proplula ani nevím jak, zjistila jsem, že jako upírka mám více místa v mozku a můžu se lépe soustředit. K nikomu jsem se nepřibližovala z mých spolužáků, přeci jen jsem musela myslet na to, že bych je mohla zabít. Když jsem měla jíst, sedla jsem si do nejtmavšího koutu jídelny a dělala jsem, že jím. Nakonec i tato etapa mého života uběhla a já si podávala přihlášku na vysokou. Rozhodla jsem se pro obor Historie. Rozeslala jsem přihlášky a už jen čekala na odpovědi.

   Bylo září roku 1999, na univerzitu jsem šla nakonec do New Yorku, bylo to sice velkoměsto, ale já se zařekla, že tam nikoho nezabiji a to se mi i dařilo. Našla jsem si moderní byt, který stál všechny mé úspory, co zbyly z prodeje šperků. Proto jsem si musela najít i práci, abych se mohla šatit. Teď když jsem byla mezi lidmi, nešlo chodit v jedněch šatech přes padesát let. Se sousedy jsem se nebavila a po krátké době mě začali ignorovat. A já opět žila svůj život osamoceně. Chyběla mi rodina, vždy jsem toužila mít nějakou sestru, se kterou bych si mohla říkat holčičí tajnosti, nikdy se mi toto přání nesplnilo.

   První semestr jsem navštěvovala už přes tři měsíce, studium mě bavilo a navíc neměla jsem problémy. S prací to bylo horší, ale peníze jsem potřebovala. Jednou jsem opět spěchala do své práce, vždy jsem musela projít kolem plotu nemocnice. Dnes to však bylo jiné. Viděla jsem v zahradách muže a ženu, už napohled se k sobě nehodili. Žena byla jako Slunce a muž jako Měsíc. Jediné co měli snad společné, byl výraz ve tváři: smutek, bolest a ještě nějaká emoce, tu jsem už, ale nepoznávala. Najednou jsem zaslechla jejich rozhovor, díky svému upířímu sluchu, to nebylo tak těžké. To co jsem slyšela, mě vykolejilo, musela jsem o tom pak přemýšlet celou pracovní dobu. Nad ránem ve mně uzrálo rozhodnutí.
Žádné komentáře