Arwenčiny fantazie

Můj sen, má fantazie, mé království - chci se s tebou o to podělit, pokud máš zájem...

Osud, to tak chtěl

Kapitola 3 – Překvapení

Zajímá mě Váš názor...

Kapitola 3 – Překvapení

Z pohledu Bells

   Bylo kolem šesté hodiny ranní, když jsme ukončili s Nicol naše klábosení a rozhodly jsme se připravit do naší nové školy. Z obývacího pokoje jsme každá zapadly do toho svého.
   Vlezla jsem si do sprchy a pustila jsem na sebe teplou vodu. Kapky vody stékaly po mém těle a mě to uklidňovalo, když jsem se stala upírem, hodně věcí se pro mě změnilo. Milovala jsem slunce a déšť byl pro mě nesnesitelný, teď se mé priority obrátily. A díky mé sestře Nicol jsem se cítila milovaná a měla jsem také pocit toho, že se o vás někdo stará. Ano byly jsme s matkou kamarádky, ale ke konci kdy má nemoc propukla naplno, se náš vztah narušil. Už to nikdy nebylo tak jako dřív. Nakonec jsem přestala dumat nad těmito věcmi a zastavila jsem vodu, odešla do pokoje, kde jsem si otevřela skříň a přemýšlela jsem, co si mám na sebe v první den školy obléci. Mělo by to být něco šik ale ne výstřední. Už i tak se dost s Nicol lišíme, nemusíme na sebe ještě více upozorňovat. Nakonec jsem se rozhodla pro černé tříčtvrteční tričko, džínovou úzkou sukni sahající mi do půly stehen, pod ni černé legíny a k tomu bílé botasky značky Adidas. Na triko si hodím jenom džínovou bundu a jsem připravená. Vlasy jsem pročesala a stříkla na ně lak, aby mi nelétaly, jak se jim zachce. Naposled jsem si vzala batoh, kde jsem měla prkotiny, které jsou třeba na vyučování – jako jsou nějaké sešity, tužky, pera, pravítka. Učebnice bychom měly dostat až v naší nové škole, nebo si je pořídíme, až budeme znát rozvrh, protože ani jedna z nás netušíme, jaké budeme mít předměty. Takto vyzbrojená jsem vyšla z pokoje zpět do obývacího pokoje, kde jsem se rozhodla počkat na svou sestru.

Z pohledu Arlette

   Ve svém pokoji jsem se rychle osprchovala, nikdy jsem nechápala jak Bells může i hodinu stát pod sprchou a nechat na sebe cákat vodu. Já si to nikdy tak neužívala, prostě jsem to brala jako nutnost. Po své ranní hygieně jsem se šla obléci. Rozhodla jsem se pro černé legíny, džínové mini šaty, bílé botasky a přes sebe hodím bílou mikinu s kapucí. Vlasy jsem si svázala do drdolu. Popadla batoh, který mi nachystala Bells už v noci. Já sama bych tak úplně nevěděla, co si mám vzít, i když jsem už měla jednu střední školu za sebou. Naposled jsem se zkontrolovala v zrcadle, byla jsem se sebou spokojená. Nevypadala jsem moc vyzývavě, přesto mi to slušelo. Má upíří podstata prostě dělala své. Byla jsem zvědavá, jak se vyfikla Bells. Asi bych si měla zvyknout jí říkat Iso, přeci jen je to jen čtyři roky, co tu byla naposled a někoho by mohlo napadnout si ji spojit s tou Bellou, která měla být mrtvá. Ani jedna z nás si nepřála problémy. Také jsme se chtěly, co nejvíce přiblížit žitím k lidem. Bylo půl sedmé a tedy nejvyšší čas zamířit do školy. Musely jsme ještě navštívit kancelář, kde dostaneme instrukce. Proto jsem se rychle vydala ze svého pokoje do obýváku. Tam už na mě čekala Isa. Byla krásná, vybrala si oblečení, které zdůrazňovalo její postavu. Byla jsem zvědavá, jak na ni budou reagovat kluci na škole.
   „Připravena?“ zeptala jsem se, když jsem vstoupila dovnitř pokoje.
   „Trochu,“ odpověděla mi s mírným úsměvem, který pohrával na jejích ústech. Nakonec se zvedla a obě jsme zamířily k našemu autu.
   Cesta ke škole nám netrvala dlouho, naše smysly byly ostřejší než smrtelníků, a proto jsme mohly jet rychleji. Navíc také co se nám až tak může stát, auto se může složit jako krabička od sirek, ale my dvě prostě vylezeme a odejdeme po svých. Být upírem mělo pár výhod. Ke škole mě navedla Isa, ještě si stále pamatovala, jak se k ní dostat. Na parkovišti nebylo moc aut, a tak jsme volné místo našly snadno. Dokonce se ani naše auto tak moc nelišilo od ostatních, bylo trošku novější, ale nevyčnívalo zase moc. Nerozhodně jsme se na sebe s Isou podívaly, co nás zde čeká? Nakonec jsme obě sebraly odvahu a z auta se vysoukaly ven. Naštěstí pršelo, a tak na parkovišti nebylo živáčka. Vydaly jsme se do kanceláře sekretářky, abychom se nahlásily.
   Kancelář byla malá a hlavně přetopená. Za stolem seděla obtloustlá zrzavá paní, naštěstí její předchůdkyně, která by mohla Bellu poznat, byla v důchodě. Žena se na nás zvědavě podívala přes své kostěné brýle. Nakonec jsem promluvila já: „Dobrý den, jmenuji se Nicol Swan a toto je má sestra Isa Swan. Včera jsme se sem přistěhovaly a chtěly bychom navštěvovat Vaši střední školu.“ Paní si nás prohlédla, ale nezdálo se, že by ji přišlo na nás něco podezřelého.
   „Dobrý den, děvčata, to nebude žádný problém, domluvíme se, jaké hodiny budete navštěvovat, tady máte seznam předmětů, které se na této škole vyučují, je to třeba k tomu, abych Vám mohla udělat rozvrh. Vaši rodiče nás také poctí návštěvou?“ zeptala se zvědavě.
   „Ne, je nám líto, rodiče měli před dvěma lety autonehodu a byli na místě mrtvý. Právě proto jsme se i přestěhovaly se sestrou do jiného města, víte špatné vzpomínky,“ reagovala pohotově Bella.
   „Ach, to je mi líto, drahoušci. Tak tady máte ještě dotazník, který bude také třeba vyplnit. Sedněte si támhle,“ a prstem ukazovala do rohu, kde byl malý stolík, „až to vše vyplníte, tak mi to přineste.“
   Jak nám bylo řečeno, tak jsme vykonaly. Odebraly jsme se do rohu ke stolu. První jsme vzaly do svých rukou dotazníky. Jméno a Příjmení to bylo jednoduché. Narození už nebylo takové jednoduché, přesto jsme to tak nějak spočetly a daly si stejné narození obě dvě, abychom navštěvovaly třetí ročník a mohly být spolu ve třídě. Dále tam byly iniciály rodičů, u kterých jsme se obě trochu zarazily, nemůžeme použít křestní jména a narození Belliných rodičů, to by bylo nápadné. Proto jsme se mezi sebou tiše a rychle, jak to svedou jen upíři, domluvily, že použijeme křestní jména mých rodičů k příjmení Belliných. Narození jsme si spočetly, aby vyhovovalo k našemu věku. O pár lží více, či méně. Důležité bylo, abychom zůstaly v utajení. Nakonec tam bylo pár nesmyslných věcí, jako jsou koníčky. Napsaly jsme si obě dvě totožné. Když byl dotazník vyplněný, vrhly jsme se na rozvrh. Zakroužkovaly jsme každá svůj papír, přesto jsme měli stejné předměty: mezi nimiž byla trigonometrie, biologie, angličtina, španělština, francouzština, právo, literatura a dějiny. V žádném případě mezi jejich oblíbené předměty nepatřil tělocvik, ono taky by mohlo dojít k nehodě. Když i tento úkol měly splněný, ladně se zvedly ze židlí, na kterých doteď seděly a vydaly se zpět ke stolku se sekretářkou. Tam odevzdaly své vyplněné papíry a čekaly na své rozvrhy.
   Paní Mathiasová zběžně zkontrolovala dotazníky a okamžitě zvedla hlavu, aby si je lépe prohlédla.
   „Vy jste dvojčata?“ zeptala se zvědavě.
   „Ano, je v tom nějaký problém?“ zeptala se vyplašeně Nicol.
   „Ne, jistě že ne,“ ozvala se stále překvapená paní Mathiasová. Nakonec si vzala do rukou i papíry s předměty.
   „Vidím, že ani jedna z Vás nezaškrtla tělocvik, je v tom nějaký problém?“ ptala se opatrně, měla z těch dvou krasavic před sebou respekt, byly až moc krásné a jakoby vzdálené.
   „Jsme spíše studijní typy, jak vidíte, věnujeme se spíše jazykům a na předcházející škole nám povolily rozvíjet své jazykové dovednosti místo tělesné výchovy, bude to tady nějaký problém?“ ptala se Nicol a už přemýšlela jak se tělocviku vyhnout s Bells.
   „Promluvím o tom s panem ředitelem, snad udělá výjimku u Vás dvou. Chvilku strpení, jdu se hned na to zeptat,“ promluvila a s tím se zvedla od stolu a zamířila ke dveřím z její kanceláře. Netrvalo to ani 15 minut a byla zpět.
   „Pan ředitel souhlasí, ale místo toho byste měly tedy studovat ještě jeden nebo dva jazyky,“ seznamovala je s rozhodnutím svého nadřízeného.
   „To nebude problém, rády se naučíme další řeč,“ okamžitě souhlasila Nicol.
   „V pořádku, dejte mi minutku, abych Vám předala tedy Vaše rozvrhy s vyučujícími,“ pokývala na jejich odpověď hlavou a začala prsty kmitat po klávesnici. Za dalších 15 minut měla jejich rozvrhy hotové. Předala jim je s plánkem, aby trefily do svých tříd. Nakonec se rozloučily a opustily její kancelář.
    Venku rychle přeletěly své rozvrhy, měly všechny hodiny, které zaškrtly, plus jim přibyla italština a ruština. Nějak to zvládnou. Ke své spokojenosti byly opravdu obě ve stejné třídě na všechny předměty. Blížila se osmá, a proto se vydaly na první hodinu, kterou byla španělština.
   Když procházely kolem parkoviště, bylo vidět, že se zaplnilo a někteří opozdilci pospíchají na své hodiny. Přesto se několik lidí otočilo a pozorovalo dvě nové příchozí. Nicol s Isou tomu nevěnovaly pozornost, a mířily na svou hodinu. Konečně se jim podařilo nalézt správnou budovu s jejich učebnou, když zazvonilo. S jejich vyučujícím se setkaly mezi dveřmi. Obě si je prohlédl. Nikdy je tu neviděl, to by si jich určitě všiml. Byly svou krásou dosti nápadné. Obě mohly dělat modelky. Byl zvědavý na reakci Rosalie Hale, dosud se na této škole nenašel nikdo, kdo by jí mohl konkurovat. Ale po setkání s těmito dvěma, si byl jistý, že tu bude velký blázinec. Vstoupil do učebny a ty dvě za ním.
   „Dobrý den, pane profesore, mé jméno je Nicol Swan a toto je má sestra Isa, jsme tu nové a měly bychom mít s Vámi hodinu,“ promluvila svým melodickým hlasem Nicol.
   Profesor na ni nevěřícně hleděl, měla nádherný hlas, který musel okouzlit každého chlapa. Vyschlo mu v ústech, a proto jen na její řeč pokýval hlavou, že je vzal na vědomí. Ukázal jim na dvě poslední místa v zadu, aby se posadily. Rozhodl se, že si jich už nebude všímat. Dost bylo na tom už to, že celá třída se po nich otáčela. Nakonec se mu podařilo třídu uklidnit a mohl se věnovat výkladu, pro jeho duševní klid se, ale vyhýbal pohledu na své dvě nové žákyně. Konečně zvonek, byl tomu rád. Ty dvě se ladně zvedly a zamířily s učebny pryč. Za celou hodinu si nevšiml, že by nějak reagovaly na pohledy místních Adónisů. Mezi sebou nepromluvily a jen si všímaly výkladu. Tyto hodiny budou dosti náročné, pokud se studenti brzy neuklidní. Když už v učebně nebyl žádný student, rozhodl se i on opustit tuto místnost.

   Nicol s Isou si své dojmy ze spolužáků řekly hned na první hodině, mluvily spolu tak rychle, že to nikdo z nich nepostřehl. Obě se shodly na tom, že tento týden bude velmi dlouhý. Pak snad už jejich zvědavost opadne. Když zazvonilo, cítily to jako vysvobození, proto si hned sbalily své věci a vydaly se v přiměřeném tempu na další hodinu, kterou byla trigonometrie podle rozvrhu. Na chodbě je zastavil kluk, který se představil jako Adam, snažil se jim vnutit svou společnost. Odmítly jej sice jemně, ale rozhodně. Do třídy opět dorazily před zvoněním. Naštěstí Adam s nimi hodinu neměl. Opět proběhlo něco podobného jako na španělštině. I tady naštěstí byla volná lavice, a tak si mohly sednout opět spolu. Po uvítání vyučujícího si sedly a začaly se věnovat výkladu. Jediným rozdílem snad byl fakt, že o několik lavic před nimi seděla holka, která vypadala jako víla a tak úplně sem nezapadala. Už když stály u katedry, se na ně nějak divně dívala a ani teď z nich nemohla spustit oči. Přesto se tím nenechaly vyvést z míry. Dělaly, že to nevidí a snažily se zapadnout mezi další spolužáky. Některé už potkaly na své hodině španělštiny, jiní byli zcela nový a jejich zájem větší. Nakonec i tato hodina skončila a ony mohly opět odejít. Tak to šlo až do oběda. Nový vyučující a nové tváře spolužáků, přesto reakce byly stejné skoro u všech. V hlavě jim zůstala jen ta holka z trigonometrie a pak ještě takový podsaditý a svalnatý kluk z práva. Přesto to hodily za hlavu, doma si o tom bude čas promluvit v klidu. Pro dnešek toho sledování měly dost, a proto se rozhodly oběd vynechat a jet rovnou domů. Dnes měly totiž krátké vyučování.

   Svým rozhodnutím zklamaly většinu školy, hlavně kluků. Holky byly z toho nadšeny, ty dvě nové jim byly trnem v oku. Tušily totiž, že jejich miláčci na ně budou mít zálusk a kdo také ne, mohly dělat reklamu na svůj vzhled. Nebylo tu na denním pořádku, aby někdo pobral tolik krásy, tedy kromě rodiny Cullenové a Haleové. Ale ti byli divní.

Z pohledu Alice

   Na obědě si sedla zamyšleně Alice Cullenová k jejich stolu, byla tu první a čekala na ostatní ze své rodiny, tedy Rosalii, Emmetta a Jaspera. Edward a Alex dnes nebyli ve škole. Přemýšlela o těch dvou nových tvářích, co potkala na trigonometrii. Byly něčím zvláštní, nejen svou nevšední krásou, kterou jim mohla závidět i Rosalie, ale také svým chováním, zdálo se, že nemají zájem o nic a nikoho, jen o přednášky. Přesto se jí na tom něco nezdálo a měla pocit, že jí něco důležitého uniká. Jen nevěděla co. Po chvíli si k jejich stolu přisedli Rosalie s Emmettem. Rosalie do Emmetta něco tiše hučela, ale Emmett ji vůbec nevnímal. Měl na tváři výraz zamyšlení. Nakonec se podíval na Rosalii a začal se tiše omlouvat, že ji neposlouchal. To samozřejmě její sestru rozezlilo. Ještě dlouho by hubovala, kdyby tomu Alice neudělala přítrž.
   „Děje se něco, Emmette?“ zeptala se zvědavě, ještě nikdy Emmetta neviděla tak roztržitého.
   „Já vlastně ani pořádně nevím,“ začal Emmett, „dnes na právu byly dvě nové studentky, sestry, to by nebylo nic tak zvláštního, kdyby nevyřazovaly něco zvláštního do okolí. Jen nemůžu stále přijít na to co.“
   „Nemluvíš náhodou o dvojčatech Swanových?“ ptala se Alice.
   „Setkala ses s nimi?“ reagoval na otázku otázkou Emmett.
   „Mám s nimi společnou trigonometrii, i mě připadají zvláštní. Jen stále nevím čím,“ opět odpovídala Alice. Tuto rozmluvu sledovala Rosalie. Nechápala, o čem se ti dva baví, zatím neměla tu možnost spatřit ty dvě nové studentky, i když už docela dost slyšela od bavících se spolužáků mužského pohlaví. K jejímu vzteku si o nich mysleli, že jsou krásné.
   „Můžete mi říct, o čem se tu celou dobu bavíte?“ zapojila se rozhodným hlasem do hovoru Rosalie.
   „Dnes se tu objevily nějaké dvě sestry, asi dvojčata, jmenují se Nicol a Isa Swan. Jsou neobyčejně krásné a vyřazují kolem sebe nějakou auru, kterou nemůžu nikam zařadit. Setkala jsem se s nimi na hodině trigonometrie, kde se představily a sedly si do lavic. Na rozruch, který způsobily, nijak nereagovaly, jako by jim to bylo jedno nebo byly na to zvyklé. I když dle jejich vzhledu asi na to opravdu zvyklé budou. Teď mě tak napadá, když jsem na ně nějakou dobu zírala, podívala se na mě ta s drdolem a zběžně si mě prohlédla. Nakonec odvrátila hlavu a dál mi nevěnovala ani jeden pohled. Po hodině se prostě zvedly a odkráčely pryč. Myslela jsem, že se s nimi setkám u oběda. Ale ještě se zde neukázaly,“ vyprávěla o setkání s dvojčaty Alice.
   „Já se s nimi setkal na právu, jak už jsem říkal. Ty jsi Rosalie opravdu krásná, vypadáš jako anděl, ale ony dvě se ti vyrovnají. A tak jak říká Alice, jako by se jich vůbec nic netýkalo, co se dělo kvůli nim. Řekl bych, že i pár učitelů mělo problém se soustředit, když se na ně dívalo. Ale to zjistíš sama asi, až se s nimi potkáš,“ doplňoval Rosalii Emmett. Když domluvil, ke stolu si přisedl i jejich poslední člen rodiny, který ten den byl zrovna ve škole. Jasper Hale, sourozenec Rosalie a zároveň přítel Alice.
   „O čem tu rokujete? Vzbuzujete moc pozornosti od jiných stolů a vaše emoce jsou rozkolísány,“ krotil je Jasper.
   „Dáváme k dobru naše postřehy o nových studentkách na této škole,“ prohlásila Alice a přiblížila svou vílí tvář ke svému příteli k polibku. Ten ji s radostí vyhověl. Když se konečně přestali věnovat sami sobě, otočil se na ty dva zbývající u stolu, kteří na něj vyjeveně hleděli.
   „No co, neviděl jsem Alici celý den, dnes s ní nemám žádnou hodinu. Nové studentky? Něco jsem zaslechl si špitat ve třídách od zdejších studentů, ale nevím tomu hlavu ani patu. Sám jsem ještě neměl tu čest je potkat, vy ano?“ rozhodl se ospravedlnit před ostatními Jasper.
   „Já s nimi měla trigonometrii a Emmett právo. Rosalie se s nimi nesetkala,“ odpovídala svému miláčkovi zvonivým hlasem jeho láska. Nakonec u jejich stolu zavládl klid. Dívali se na sebe a zaposlouchali se do šumu v jídelně, který tam vládl. Od všech obsazených stolů k nim doléhala debata o dvojčatech, všichni byli vzrušení jejich příchodem. Ještě více však řešili jejich nepřítomnost na obědě. Nakonec je přestalo bavit naslouchat jejich rozhovorům, když se stejně nic nového nedozvěděli a zvedli se k odchodu. Dokonce tím nevzbudili ani pozornost, jako jindy. Alice už v hlavě viděla vizi, jak toto téma řeší doma s rodinou. Hned to také pověděla ostatním. Někdy to byla dobrá věc, mít tyto vize, o tom co se bude dít. Ne každý má nějaký dar. Jen tři lidi z jejich rodiny mají takové dary. Ona vidí do budoucnosti, Jasper ovládá emoce druhých a její bratr Edward umí číst myšlenky. Byla zvědavá na názor Edwarda a Alexe – jejich bratrů, na jejich nové spolužačky, obyčejně se těm dvěma nic nelíbí. Také si ráda vyslechne názor Carlisliho s Esme, jejich rodiče, jsou velmi milí lidé. A rádi by viděli ty dva s někým spárované. I když poslední dobou se to zlepšilo, co k nim do rodiny přibyl Alex a Edward už není tak sám. Dnes měli krátké vyučování, sice Rosalie měla ještě jednu hodinu, ale nakonec usoudila, že se na příští omluví a pojede s nimi domů hned. Byla zvědavá na jejich rozhovor s rodinou. Navíc se dnes měl vrátit Edward s Alexem. A tak se rozešli po parkovišti ke svému autu a vyrazili domů.

Z pohledu Arlette

   Když jsme se dostaly k autu, usadily jsme se a pustily si hudbu. Konečně jsme vyrazily po dlouhém dnu domů. Tam bylo naše bezpečí. Nebylo to tak hrozné, alespoň z mého pohledu. Dost mi vadilo to okukování a tiché špitání, které jsem slyšela na každém kroku. Jediné co mě utěšovalo, bylo, že se mnou byla Bells. Její tichá přítomnost vedle mě, uklidňovala mé myšlenek na pach krve v tolika lidech. Jednu chvíli jsem myslela, že se neudržím a skočím. Bells jako by to vytušila, se ke mně přiblížila a chlácholivě mi položila ruku na mé rameno. Dnes jsem ji opravdu záviděla tu vůli odolat lidské krvi. Dodnes si vzpomínám, jak o ní prohlásila, že ji nevonní. Je cítit rzí a solí. Já ji cítila voňavou a lákavou. Jen díky své sestřičce jsem to dnes vydržela. Ale už teď vím, že dnes budu muset jít opět lovit. Nerada bych nás přivedla do neštěstí. Sledovala jsem, kolik chlapců zírá s otevřenými ústy na Bells, dnes ji to opravdu slušelo. Bells ale zůstala lhostejná, nikdo ji nezaujal. Dokonce slabě zavrčela, když k nám přišel po první hodině ten chlapec, jak se jen jmenoval, aha už jsem si vzpomněla, Adam. I když jak mi později řekla, neměla chuť na jeho krev, ale vadilo ji, jak se na ni chtěl tisknout. Bells i když tak nevypadá, je prvotřídní predátor. Nebezpečná, hbitá a úžasně krásná o to nebezpečnější pro své okolí. Někdy až musím kroutit hlavou nad tím, jaký je to rozdíl mezi tím, co bylo před a po přeměně. V těchto myšlenkách jsme dorazily domů. Bells popadla svůj školní batoh a vydala se dovnitř. Rychle jsem ji následovala.
   „Co budeme dnes dělat?“ zeptala jsem se, aby řeč nestála, a navíc opravdu jsem se nudila.
   „Pojedeme do Seattlu, potřebujeme nakoupit učebnice, když už máme rozvrh. Také bychom mohly jít do kina na nějaký film. Půl dne a noc je před námi. Navíc cestou si můžeme promluvit o našem školním dnu, co ty nato?“ navrhovala program Bells.
   „To by šlo, jen jak se vrátíme, musím jít na lov, dnes jsem málem neodolala a to není dlouho, co jsem se krmila naposledy,“ povzdechla si Nicol.
   „Já vím, jak je to pro tebe těžké, Nicol. Jestli chceš, půjdu s tebou a budu ti dělat společnost,“ nabízela útěchu a podporu Bells.
   „To je v pořádku, Bells, já už jsem velká holka a zvládnu se nakrmit i sama, ale děkuji ti,“ uklidňovala jsem ji. Nakonec jsme se převlékly do riflí a vydaly se na cestu do města. Cestou jsme probíraly, co se dělo ve škole. Obě jsme se zasmály snažení Adama, když jsem si uvědomila, co se dělo na trigonometrii. Vzpomněla jsem si na tu zvláštní holku, která na nás stále zírala. A já nezvykle ztichla, až Bells se po mně zvědavě podívala.
   „Děje se něco, Arlette?“ ptala se Bells a oslovila mě mým prvním jménem, asi opravdu byla vyvedena z rovnováhy.
   „Myslím si, že nic, ale vzpomněla jsem si na tu holčinu z trigonometrie, jak na nás zírala a nějak jsem si teď uvědomila, že má stejnou barvu očí jako my dvě,“ opatrně začala Nicol.
   „Myslíš si tedy, že tu žijí další upíři?“ zeptala jsem se s obavou v hlase své starší sestry.
   „Nevím, vždy jsem se upírům vyhýbala, ale přijde mi zvláštní, jaký má oči. Toto není normální barva,“ rozumovala stále Nicol nad neznámou.
   „Když už o tom mluvíš, všimla sis toho kluka na právu? Nějak se zarazil, když nás uviděl, pak se sice snažil tvářit neutrálně, ale v jeho očích se mihlo překvapení,“ začala rozumovat i Bells, po krátké odmlce opět promluvila: „Nicol? Ten kluk měl zlaté oči, když si to zpětně procházím. Co budeme dělat?“ ptala se ustaraně Bells a obrátila své smutné oči na Nicol.
   „Nevíme nic určitého, naše domněnky můžou být pravda, ale také nemusí. Pokud jsou to upíři, tak nebude dlouho trvat a odhalíme je, podle situace se pak rozhodneme, co bude dál. A pokud nejsou, tak se jim budeme stranit tak jako všem lidem. Zatím si tím nebudeme lámat hlavu,“ nakonec konstatovala Nicol a mě tím uklidnila.
   Potom už jsme se bavily jen o běžných věcech, do Seattlu jsme přijely v pořádku a dost brzy, nic nám nebránilo v tom, abychom si rychle obstaraly učebnice. Netrvalo to dlouho a měly jsme všechny zabalené v tašce. Nakonec jsme zamířily do kina, bylo nám jedno, na jaký film jdeme, hlavně že bude co sledovat. Nakonec nebyl tak strašný, i když dívat se na film o upírech a být upírem je zajímavá zkušenost. Když jsme odešly z kina, rozhodly jsme se vrátit domů, aby si Nicol mohla jít obstarat večeři. Celou cestu zpět jsme se bavily o výmyslech, čím nás lze zabít a jak nás jde poznat. Dost často jsme se u toho smály. Před jedenáctou jsme byly doma. Já vzala nákupy a Nicol vyběhla do lesa si obstarat čerstvou krev.

Z pohledu Alice

   Domů jsme dorazili za chvíli, všichni jsme se vyhrnuli z auta jako velká voda. Náš velký obývák nás zval k odpočinku. Doma byla jenom Esme a něco kutila. Kluci se ještě nevrátili a Carlisli byl v nemocnici. Náš rozhovor o spolužačkách musí počkat, až tu budou všichni. Proto jsme se každý rozešli po svých. Já a Jasper do našeho pokoje, Emmett si pustil televizi a problikával programy, kde co je. Rosalie odešla také do svého pokoje. Každý jsme měli své zájmy a druzí je nenarušovali. Byli jsme velká rodina, přesto jsme se nijak neomezovali navzájem.
   K večeru přišel Carlisli a vítal se s Esme, jejich láska byla už několik desetiletí nepoznamenána, měli velmi krásný vztah, který jim leckdo mohl závidět. Po nějaké době bouchly opět před domem dveře od auta. Kluci se vrátili, všichni jsme se vyhrnuli z našich pokojů do toho jednoho největšího, tedy obýváku. Nejdříve je zobjímala Esme, neviděla je dlouho, opět cestovali spolu nějaký čas po Evropě.
   Edward byl její nejstarší syn a Alex zase nejmladší. Oba byli jako den a noc. Edward se svými bronzovými vlasy a zlatýma očima vypadal jako Bůh Slunce. Alex s vlasy černými jako noc a černýma očima, když byl hladný vyzařoval nebezpečí. Jeden druhého chránili, jako by byli skuteční bratři. Ze začátku jsme nikdo nechápali jejich vztah. Teď už jsme byli zvyklý. Nakonec i všechno objímání skončilo, když je všichni přivítali doma.
   Emmett se konečně měl na kom vyřádit se svým věčným popichováním, kluci jej brali s rezervou, dobře ho znali. A nakonec nastala chvíle, kdy jsme mohli začít mluvit o škole a také o dvojčatech Swanových.
   „Tak co jak to jde ve škole? Nějaký nový profesor či profesorka?“ zeptal se zvědavě Alex.
   „Ne, to ne, všechno je při starém, přeci jen ale jedna novinka by byla,“ začala rozpravu Rosalie a zvláštně se dívala po Emmettovi.
   „Ano? Něco zajímavého určitě, jak se tak dívám na Rosalii,“ konstatoval Alex, Edward, který slyšel, na co Rosalie myslí, se po ni díval a mračil se u toho.
   „Tak řekne nám někdo, co se děje? Nebo mám zkusit hádat?“ začal se smát Alex.
   „Na škole jsou dvě nové holky,“ prohlásil Edward, který se stále mračil.
   „A? To je nějaký problém?“ nechápal Alex a ani jeho rodiče.
   „Možná,“ ozvala se najednou Alice, tím si získala pozornost všech. – „Měla jsem s nimi hodinu trigonometrie, jsou divný. Něco mi na nich vadí, ale nedokážu říct co,“ pokračovala ve své načaté větě Alice.
   „Nevím, jestli jsou divný, ale jsou zvláštní,“ prohlásil Emmett, tím si od své ženy Rosalie vysloužil prudkou ránu do ramene. Emmett se po ní ublíženě otočil a zakňoural: „A toto bylo za co?“
   „Ty se ještě ptáš? U oběda o nich prohlásíš, že jsou krásné jako andělé a teď řekneš, že jsou zvláštní,“ reagovala přehnaně Rosalie.
   „Krásné? Myslím si, že můžeš být v klidu Rosalie, na tebe nikdo nemá,“ snažil se ji uklidnit Alex.
   „Bohužel Emmett má pravdu, všichni tvorové mužského pohlaví, jsou zasaženi amorovým šípem. Ty dvě jsou opravdu jako chodící reklama na krásu. A řekla bych, že i profesoři mají smíšené pocity z nich. Nedokážu říct, která je hezčí, řekla bych, že jsou bez chyby jedna jako druhá. Prý jsou to dvojčata, jmenují se Nicol a Isa Swanovi. S nikým se nebavily, komunikují jen mezi sebou, na obědě dnes také nebyly, a proto je hned všichni drbali. Holky za to, že mají silnou konkurenci a kluci proto, že se jim nemohli dvořit. Hlavně jsem zvědavá, co na ně řeknete vy, až je zítra uvidíte.“ Ukončila dlouhý monolog Alice. Bylo zvláštní, že ať se snažila, jak chtěla, tak budoucnost těch dvou nových tváří neviděla.
   „Máme od nich očekávat nějaké nebezpečí pro nás?“ zajímal se Carlisli.
   „Nevím, viděla jsem je jen jednu hodinu a Emmett druhou, má s nimi právo,“ snažila se popravdě odpovědět Alice.
   „Když se budeš snažit podívat na budoucnost těch dvou, co vidíš?“ pokládal své dobře míněné otázky Carlisli.
   „Nevidím jejich budoucnost, je kolem nich neproniknutelná tma, jako by ani neexistovali, toto se mi ještě nikdy nestalo,“ konstatovala smutně Alice.
   „Dobře tedy, zítra půjdete opět do školy, ale dávejte si dobrý pozor na ty dvě. Nevíme, co od nich můžeme čekat.“ Uzavřel debatu Carlisli. S tím se opět pustili do debaty o výletě Edwarda a Alexe.
Žádné komentáře